Jako slon v umění (/porcelánu)

13. září 2010 v 17:31 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Už když jsem byl ještě "malý člověk", moje výchova směřovala do uměleckého směru, neboť na sporty mě nikdy moc neužilo, ačkoli jsem jich vyzkoušel opravdu habaděj.
Flétna ve školce, do které jsem spíše slintal, než se snažil vydávat nějaké zvuky, to byl základ. Pak najednou můj děd zavelel, že "Máme doma klávesy, tak na ně kluk bude hrát taky". Teda, alespoň si představuju, že něco takového řekl. A tak jsem začal hrát i na tento nástroj, po dlouhých osm let (do mých, pokud mě paměť nešálí, 13 let). Na konci této éry pak přišlo ono "praštění do hlavy", kdy jsem si usmyslel, že mě takováto hudba prostě nezajímá (a učitel mi do not Eminema přepsat nedokázal, překvapivě).
Na jednu stranu, musím uznat, že takto se chová 90% dětí. Na to, že jim je umění zahrát na jejich nástroj k něčemu dobré, příjdou až v pozdějším věku, a znalost si, v rozumném čase, obnoví.
Nyní mi Yamahy E423 stojí v pokoji, a sedám k nim párkrát týdně, abych nevyšel ze cviku, až mi někdo zase doporučí nějaké hezké noty nebo videotutorial.
Toliko k hudbě.

Psaní ve větší a "serióznější" (úvozovky zde znamenají hluboký sarkasmus) míře u mě započalo někdy ve třetím ročníku gymnázia, společně s objevením Google Docs, které jsou dodnes (Word mám jen pro červené vlnovky) mojí základou pro psaní.
I když je pravda, že být šéfredaktor novin byl můj (mezi popelářem a kosmonautem) dětský sen, důkazem toho jsou asi tři A4, jakožto jakési "noviny" popisující hokejový zápas, s písmem, které se datuje někdy k mým 6 rokům života. Pyšný jsem na to spíš tak napůl.

Proč to všechno vlastně říkám? Inu, schází nám tu třetí odvětví, výtvarné. To, na které jsem od přírody absolutní dřevo.
Ale přece jen, školní družina, odtamtud mám dodnes obrovský štos papírů, nahusto pokreslených tyčkovitými panáky, jeden svazeček provizorního fixkového komiksu, a pár dalších ohavností, keramiku ani nepočítaje. S přechodem na gymnázium už mi bylo jasné, že se mám od výtvarného projevu držet co nejdál. Což vlastně dodržuju až dodnes.
Jiným odvětvím je však grafika, ve které zvládnu alespoň základy. Příkladem může být to, na co právě teď koukáte - vzhled blogu. Do jaké míry je to strašné už posuďte sami.

A teď to jádro věci.
Už dlouhou dobu tiše závidím všem, co mají slušnější foťáky, a nějaký ten měsíc už v tomto oboru lítají, ať už jsou jejich výsledky jakékoli. Co si budu namlouvat, kdybych měl do oboru spadnout po hlavě, pořídím si kameru a začnu rovnou točit studentské filmy a snít, že "bych přece jen mohl v budoucnu dát přihlášku i na FAMU". Samozřejmě režie/scénáristika, v žádném případě ne jako herec.
Ale zpět k foťákům. Ono, i s mým mobilem značky Sony Ericsson, ze série starších fotomobilů, to s patřičnou dodatečnou úpravou není až zas tak zlé. Zoner Photo Studio 12 (legální profesional verze!) mě v tom dostatečně přesvědčil. Teď už se jen těším, až se do vánoc snad už dostanu k něčemu kvalitnějšímu. Jen na ten podzim mi pořád zbyde pouze stávající mobil.

Ale důkaz místo slibů. Největší internetový portál s uměleckou-výtvarnou tématikou - DevArt polapil i mě, a poslouží mi jako základna pro fotky. Moji galerii najdete tady. Zatím galerka čítá jen dvě fotky, ale časem se snad bude rozrůstat. Odkaz bude viset i v pravém menu linků pryč.

Článek se koukám celkem nafouknul, a proto zbytek obvyklých řečí přidám k dalšímu, ke konci týdne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama