Další afektovaný článek

18. září 2010 v 18:58 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Blíží se podzim. Venku je příjemně chladno a slunce se mě snaží zabít čím dál míň. Stromy se pomalu, ale jistě začínají barvit do správně melancholických odstínů. Už si konečně můžu kopnout do hromádky spadeného listí, s takovým tím podivně zklamaným, přesto ale pozitivním leskem v oku. Na minulý podzim mám spoustu krásných vzpomínek. Teď to zas bude jiné, byť přesto stejné jako ostatní roky, vyjma toho minulého. Jak moc je to špatně nebo dobře ukáže až čas.

Nejlepší jsou však večery v oblíbené čajovně kousek za Pernštýnským náměstím. Stejně jako jich bylo hodně minulý rok, hezky se vzpomínky začinají opakovat a měnit v realitu. Relaxovat v pohodlí arabského salónku, celý večer jen poslouchat klidnou hudbu a vtípky společnosti, po ruce s kalíškem exotického čaje a vodní dýmkou. Krásný zlozvyk, který mi nikdo nevezme. Foukání kouře do tlumené lampy s barevnými skly, vůně ovoce, hořkost čaje, doznívající štiplavý pocit ochutnaného wasabi, zkrátka ráj.

Alespoň člověk na chvíli nemyslí na fakt, že "zítra je sobota a co budu dělat já? Půjdu do školy." Ranní registrace dostavivších se staříků z maturitních ročníků 1932-1951 na 100 let oslavy založení gymnázia, opravdu zážitek. Napočítáno bylo celkem:
  • 17 členů skupiny VPD, tedy Velice Přijatelný Důchodce. Prototypy dokonalých babiček a dědů, kteří si rádi promluví "mimo" zeptají se, jak se nám na škole líbí, nebo i nenuceně povypráví. Šviháčtí stařící, co vtipkují na adresu svého data maturity. Typ "dámy", která by se svými šaty spíše patřila na zámek do role šlechtičny, než na sraz "starých gympláků".
  • 20 exemplářů VRD, což znamená Vysoce Rychlý Důchodce. Tady nemáte čas moc zaznamenat, o koho se jedná, protože "sednu, podpis, program, nashle". Pár zmatených jedinců, co svojí rychlostí spíše zamaskovali pocit "co tu vlastně budu dělat?".
  • 5 kusů VAD, značící Vysoce Agresivní Důchodce. Zde se dostavují zmatky typu "Já už platil, co po mě chcete?". Pokud ne, pak jsou na řadě vyprávění z druhé světové, popřípadě za komunistů, u kterých nevíte, zda se máte smát a nebo držet vážnou tvář. Vrcholem je stařík, který své vyprávění protáhne na 15 minut, a ještě při tom vypadá, že vás chce každou chvíli zabít.
Vtipné to bylo, ale práce s takovoutu sortou lidí vlastně není tak špatná věc. Alespoň pro dobrý pocit.

Jinak, ve škole jako takové, "nesobotní", se vrací věci k normálu. Fyziku i chemii přestávám nadobro chápat, a němčina mě svojí přitomností začíná neskutečně vytáčet. Proboha, já chtěl francouzštinu, vysvoboďte mě někdo z toho "Deutsche sprachen" pekla. Je to neestetický, zbytečně složitý, a naprosto hnusný hnusný hnusný jazyk!!

Na DevArt mi přibyla další fotka, a ještě jedna je na cestě. Nějak se mi to focení vážně začíná zamlouvat. O co víc, že až vydám stávající povídku, už řádně opatřenou ilustracemi, pustím se do situačního dílka, ilustrovaným fotkami. Jsem velice rád, že už několik slečen projevilo zájem. Ve vší počestnosti, samožřejmě. Jestli by se ten projekt povedl, mohl by být klidně i mojí prací k předložení na vysokou školu. Jo, až tak si věřím.
Natolik, že by to možná mohlo i někoho zajímat. Tak zas někdy příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama