Září 2010

Abandon ship!!

28. září 2010 v 0:22 | Andrew Savary |  Obecná navigace
Ozývají se zvuky šplouchání vody, divokého skřípání dřeva a svištění větru. Po palubě k vyděšenému námořníkovi jménem Andrew kráčí vousatý muž s hákem místo pravé ruky, v levé pak svírá šavli. V jeho očích je vidět čisté šílenství.
"Yarrr!"
Andrew před ním couvá a po chvíli se chytá dřevěného, vyřezávaného zábradlí, chránící posádku před pádem přes palubu.
"Myslíš, že mě na lodi zajímá jen těch několik málo měšců zlata v tvé kajutě a deset barelů rumu v podpalubí?" hřímá muž a míří šavlí na námořníka. Andrew vyděšeně kroutí hlavou.
"...nebo snad ta hromada listin, kterou vezeš do vod mě neznámých?" pokračuje.
Vousatý útočník se rozesmál ukrutným smíchem. Po chvíli však znovu nasazuje vážnou tvář.
"Ne," a míří šavlí na krk námořníka Andrewa. "Jsi to ty, ty sám."
Andrew jen ztuhle počítá vteřiny, než se muž zblázní dočista a podřízne mu hrdlo.
"Ty sám. Tvoje pokrytectví, falešně naděje a nestydatě velké množství lží teď brázdí mé vody. A já to nehodlám tolerovat."
Námořník si dává ruku před obličej. On mě zabije, zabije!
K jeho překvapení však muž sklání šavli.
"Pokud se vzdáš svých pomatených vyprávění a odhalíš svou pravou stránku duše, příjmu tě k mé posádce. Mé vlastní posádce prokletých námořníků, ale s čistým srdcem a myslí. Plav se se mnou na mé kocábce, a já nejen že ušetřím tvůj život, a ještě tě královsky odměním!"
Andrew zmateně mrká. Zanechat svoji loď, kteroužto již skoro půl roku opečovával? Přidat se k posádce, patrně pirátů?
Přesto, už nebude muset slýchat rozkazy obchodní společnosti. Jen kapitána nebo sám sebe. O svobodném životě už touží mnoho měsíců. Teď má možnost si ho splnit!
Námořník pořád ještě vyděšeně zarývá prsty do zábradlí za jeho zády, ale pomalu souhlasně kyne hlavou.
Po pirátově tváří, se rozlývá úsměv. "Yarrr!"
Pak vytahuje ze svého opasku pistoli, a pálí do vzduchu tři rány.
"Námořníku, tahle kocábka jde ke dnu, i s tvojí minulostí! OPUSTIT LOĎ!!"
Andrew se společně s mužem vrhají k provazovému žebříku, který vede na palubu člunu u lodi. Po chvíli z opačné strany duní ohromné výstřely. Trojtý výstřel z pistole byl jasný rozkaz. Zničit loď!!


Ano vážení, panika je na místě. Tento blog, stejně jako výše zmíněná loď mizí v hlubinách.
Vaše možnost následovat onoho námořníka je nejistá. Pokud jste toho hodni, pirátský kapitán navštíví s dalšími instrukcemi jak námořníka najít i vás.

Další afektovaný článek

18. září 2010 v 18:58 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Blíží se podzim. Venku je příjemně chladno a slunce se mě snaží zabít čím dál míň. Stromy se pomalu, ale jistě začínají barvit do správně melancholických odstínů. Už si konečně můžu kopnout do hromádky spadeného listí, s takovým tím podivně zklamaným, přesto ale pozitivním leskem v oku. Na minulý podzim mám spoustu krásných vzpomínek. Teď to zas bude jiné, byť přesto stejné jako ostatní roky, vyjma toho minulého. Jak moc je to špatně nebo dobře ukáže až čas.

Nejlepší jsou však večery v oblíbené čajovně kousek za Pernštýnským náměstím. Stejně jako jich bylo hodně minulý rok, hezky se vzpomínky začinají opakovat a měnit v realitu. Relaxovat v pohodlí arabského salónku, celý večer jen poslouchat klidnou hudbu a vtípky společnosti, po ruce s kalíškem exotického čaje a vodní dýmkou. Krásný zlozvyk, který mi nikdo nevezme. Foukání kouře do tlumené lampy s barevnými skly, vůně ovoce, hořkost čaje, doznívající štiplavý pocit ochutnaného wasabi, zkrátka ráj.

Alespoň člověk na chvíli nemyslí na fakt, že "zítra je sobota a co budu dělat já? Půjdu do školy." Ranní registrace dostavivších se staříků z maturitních ročníků 1932-1951 na 100 let oslavy založení gymnázia, opravdu zážitek. Napočítáno bylo celkem:
  • 17 členů skupiny VPD, tedy Velice Přijatelný Důchodce. Prototypy dokonalých babiček a dědů, kteří si rádi promluví "mimo" zeptají se, jak se nám na škole líbí, nebo i nenuceně povypráví. Šviháčtí stařící, co vtipkují na adresu svého data maturity. Typ "dámy", která by se svými šaty spíše patřila na zámek do role šlechtičny, než na sraz "starých gympláků".
  • 20 exemplářů VRD, což znamená Vysoce Rychlý Důchodce. Tady nemáte čas moc zaznamenat, o koho se jedná, protože "sednu, podpis, program, nashle". Pár zmatených jedinců, co svojí rychlostí spíše zamaskovali pocit "co tu vlastně budu dělat?".
  • 5 kusů VAD, značící Vysoce Agresivní Důchodce. Zde se dostavují zmatky typu "Já už platil, co po mě chcete?". Pokud ne, pak jsou na řadě vyprávění z druhé světové, popřípadě za komunistů, u kterých nevíte, zda se máte smát a nebo držet vážnou tvář. Vrcholem je stařík, který své vyprávění protáhne na 15 minut, a ještě při tom vypadá, že vás chce každou chvíli zabít.
Vtipné to bylo, ale práce s takovoutu sortou lidí vlastně není tak špatná věc. Alespoň pro dobrý pocit.

Jinak, ve škole jako takové, "nesobotní", se vrací věci k normálu. Fyziku i chemii přestávám nadobro chápat, a němčina mě svojí přitomností začíná neskutečně vytáčet. Proboha, já chtěl francouzštinu, vysvoboďte mě někdo z toho "Deutsche sprachen" pekla. Je to neestetický, zbytečně složitý, a naprosto hnusný hnusný hnusný jazyk!!

Na DevArt mi přibyla další fotka, a ještě jedna je na cestě. Nějak se mi to focení vážně začíná zamlouvat. O co víc, že až vydám stávající povídku, už řádně opatřenou ilustracemi, pustím se do situačního dílka, ilustrovaným fotkami. Jsem velice rád, že už několik slečen projevilo zájem. Ve vší počestnosti, samožřejmě. Jestli by se ten projekt povedl, mohl by být klidně i mojí prací k předložení na vysokou školu. Jo, až tak si věřím.
Natolik, že by to možná mohlo i někoho zajímat. Tak zas někdy příště.

Jako slon v umění (/porcelánu)

13. září 2010 v 17:31 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Už když jsem byl ještě "malý člověk", moje výchova směřovala do uměleckého směru, neboť na sporty mě nikdy moc neužilo, ačkoli jsem jich vyzkoušel opravdu habaděj.
Flétna ve školce, do které jsem spíše slintal, než se snažil vydávat nějaké zvuky, to byl základ. Pak najednou můj děd zavelel, že "Máme doma klávesy, tak na ně kluk bude hrát taky". Teda, alespoň si představuju, že něco takového řekl. A tak jsem začal hrát i na tento nástroj, po dlouhých osm let (do mých, pokud mě paměť nešálí, 13 let). Na konci této éry pak přišlo ono "praštění do hlavy", kdy jsem si usmyslel, že mě takováto hudba prostě nezajímá (a učitel mi do not Eminema přepsat nedokázal, překvapivě).
Na jednu stranu, musím uznat, že takto se chová 90% dětí. Na to, že jim je umění zahrát na jejich nástroj k něčemu dobré, příjdou až v pozdějším věku, a znalost si, v rozumném čase, obnoví.
Nyní mi Yamahy E423 stojí v pokoji, a sedám k nim párkrát týdně, abych nevyšel ze cviku, až mi někdo zase doporučí nějaké hezké noty nebo videotutorial.
Toliko k hudbě.

Psaní ve větší a "serióznější" (úvozovky zde znamenají hluboký sarkasmus) míře u mě započalo někdy ve třetím ročníku gymnázia, společně s objevením Google Docs, které jsou dodnes (Word mám jen pro červené vlnovky) mojí základou pro psaní.
I když je pravda, že být šéfredaktor novin byl můj (mezi popelářem a kosmonautem) dětský sen, důkazem toho jsou asi tři A4, jakožto jakési "noviny" popisující hokejový zápas, s písmem, které se datuje někdy k mým 6 rokům života. Pyšný jsem na to spíš tak napůl.

Proč to všechno vlastně říkám? Inu, schází nám tu třetí odvětví, výtvarné. To, na které jsem od přírody absolutní dřevo.
Ale přece jen, školní družina, odtamtud mám dodnes obrovský štos papírů, nahusto pokreslených tyčkovitými panáky, jeden svazeček provizorního fixkového komiksu, a pár dalších ohavností, keramiku ani nepočítaje. S přechodem na gymnázium už mi bylo jasné, že se mám od výtvarného projevu držet co nejdál. Což vlastně dodržuju až dodnes.
Jiným odvětvím je však grafika, ve které zvládnu alespoň základy. Příkladem může být to, na co právě teď koukáte - vzhled blogu. Do jaké míry je to strašné už posuďte sami.

A teď to jádro věci.
Už dlouhou dobu tiše závidím všem, co mají slušnější foťáky, a nějaký ten měsíc už v tomto oboru lítají, ať už jsou jejich výsledky jakékoli. Co si budu namlouvat, kdybych měl do oboru spadnout po hlavě, pořídím si kameru a začnu rovnou točit studentské filmy a snít, že "bych přece jen mohl v budoucnu dát přihlášku i na FAMU". Samozřejmě režie/scénáristika, v žádném případě ne jako herec.
Ale zpět k foťákům. Ono, i s mým mobilem značky Sony Ericsson, ze série starších fotomobilů, to s patřičnou dodatečnou úpravou není až zas tak zlé. Zoner Photo Studio 12 (legální profesional verze!) mě v tom dostatečně přesvědčil. Teď už se jen těším, až se do vánoc snad už dostanu k něčemu kvalitnějšímu. Jen na ten podzim mi pořád zbyde pouze stávající mobil.

Ale důkaz místo slibů. Největší internetový portál s uměleckou-výtvarnou tématikou - DevArt polapil i mě, a poslouží mi jako základna pro fotky. Moji galerii najdete tady. Zatím galerka čítá jen dvě fotky, ale časem se snad bude rozrůstat. Odkaz bude viset i v pravém menu linků pryč.

Článek se koukám celkem nafouknul, a proto zbytek obvyklých řečí přidám k dalšímu, ke konci týdne.

Výplody literárního semináře

9. září 2010 v 18:06 | Andrew Savary |  Tvorba
Předně, přemýšlel jsem, jestli by název neměl spíše začít jako samostatná rubrika. Nicméně už v této sekci jeden školní výplod byl, tak to sem budu kupit všechno.

Literární seminář je vskutku zábavná věc. V našem komorním kolektivu si nepřipadám jak v "hordě směsky vrstevníků s různými zájmy" jako je naše třída, ale někde, kam už tak lehce od přírody patřím. Samozřejmě, že všichni tam zní asi 10x chytřeji než já, ale to nic nemění na faktu, že mě literatura v tomhle ohledu prostě baví.

No a vzhledem k tomu, že dnešní úvod dvojhodinovky se nesl v kreativním duchu, nebudu se stydět a výtvory přidám i sem. Jak ten v hodině publikovaný, tak ten druhý, co jsem do "uzávěrky" nestihl a dokončil ho až ve chvíli, kdy kolegyně v lavici četla svoji pohádku.

Předně, jedná se o básně, vytvořené z receptu. Teď jak na tu větu koukám, zní to absolutně šíleně. No, nejsem vůbec daleko od pravdy. Je to vskutku hrozné. Odvážlivci proto kliknou na "Celý článek", ostatní ať se rychle vrátí ke studování něčeho serióznějšího (novin, tv programu, slabikáře...).

Zase ten ústav...

3. září 2010 v 17:59 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Připadá mi to jako včera, co jsem seděl na břehu Jizery a říkal si "že jsou konečně ty prázdniny". No a je to zase fuč, ani nevím jak. Přesto, školní aktivita zatím má do budoucna výhled celkem optimistického rázu. Zatím.

Předně nás půlka kantorů začala strašit novými maturitami, přičemž jedny příklady otázek působí naprosto směšně (občanka) druhé tak nějak "jo, budu si to muset pořádně zopakovat" (dějepis) a třetí naprosto monstrózně odporně, ala "sakra tohle všechno po mě budou chtít?!" (čeština). Maturita bude zkrátka pekelné téma, ale o tom tady ještě do budoucna mockrát uslyšíte.

Z jednotlivých dojmů bych pak vypíchl následující:
  • Matematiku i fyziku po první úvodní hodině stále chápu. To dlouho nevydrží, takže si to užívám.
  • Literární seminář vypadá vskutku zajímavě, jen ten "polovýtlem" našeho vyučujícího po příchodu do třídy a zjištění, že z celkových 11 (přičemž jedna žákyně ještě chyběla, takže 12) žáků ve třídě jsem jediný chlapec, působil docela škodolibě. Vyvolává to ve mě silně protikladné pocity. Takové "Woohoo" společně s "...a sakra". Neptejte se proč.
  • Na druhou stranu vyhánění sršně bylo v podání MŠ zábavné. I když pořád zastávám názor, že se ten chudák chtěl něco přiučit literatuře, a my ho takhle bezohledně vyháněli.
  • Následný rozbor básní, vskutku zajímavá věc. Nebudu v tom rýpat, ale takhle "expresivní" nádech, to se ve škole poštěstí málokdy. Tím myslím všechny básně na otištěném listu. Plus, on ten Krchovský má fakt něco do sebe.
  • Na dějepis jsem si rezervoval referát na Maxmiliána Robespierreho. Zajímavý příklad osobnosti, co dokáže vést ohromnou revoluci, ale následně dovede tak neuvěřitelně zkonit vlastní sebevraždu.
  • Na hodině s rodilým mluvčím jazyka anglického jsem měl lehký pocit vojenského výcviku. Z toho chlapa jde respekt. I když má v drtivě většině jeho názorů pravdu.
  • Na laboratoři z chemie jsem se vskutku elegantně pořezal při tavení skla. Aneb jsem to ale šikula, že ano.
Hmm, no a jak jinak?
Chvílemi mám pohodu, chvílemi vůbec. Když nálada jde dost dolu, ještě to "popoháním" Massive Attackem a nebo nějakým ponurým textem od BPM.
Na druhou stranu to pomáhá v tvorbě. Můžu říct, že moje minulé dílko bude v poměru s tím, co píšu teď velice, velice ohromná slabota. Ale zas to nechci přecenit. Hlavní hrdinka bude opět zoufalá, ztracená a krásná. Příjde mi, že jinak snad ani psát neumím.

Co ještě... spekulace o novém layoutu, oživení rubrik, bla bla bla to už tu bylo mockrát. Takže stručně a jednoduše, "zase někdy příště".