Srpen 2010

Už se to blíží...

27. srpna 2010 v 21:34 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Aneb Andy bude nucen opět navštívit jeho tuze "oblíbený" ústav.
Dnes jsem se dozvěděl, jakpak bude následující rok probíhat v podobě rozvrhu a musím přiznat, že to zas takové zklamání není. Většina dobrých a hodných učitelů setrvalo (chemie, biologie, dějepis), někteří "zlí" ovšem také (Zlá paní matematika, dědeček turbo-kuleváloš fyzika) a veskrze neutrálové mě nijak nevytáčí (čeština, němčina, základy). Jen na anglický jazyk jsme schytali profesorku, s jejímž "odháněním" jsme strávili dva roky a nakonec se s úspěchem povedlo. Teď nastává "Chapter 2 - Revenge of A. Š.". Ale hlavně, moje obavy z největšího "brutus dědy" na literární seminář jsou pryč, protože jsme nafasovali "starého známého" češtináře, fandu Napalm Death, lepkavých podlah a spisovného jazyka českého v mluvené podobě.

Tak a teď špatná zpráva. Moje pýcha a chlouba, rezervované místo na "brigádě" na vinařském festivalu na pardubickém zámku, padlo. Pár hodin před mým odchodem na "plac" se mi ozval po telefonu majitel vinárny, že rezervace stánku byla zrušena a "nic nebude". Moje nálada z ":-l" stavu prudce klesla na ":-(". No, ještě jsem neměl tušení, že za téhož večera odvezený starý nábytek z mého pokoje k prarodičům zinkasuju ne zrovna malou částku, ale stejně, cítím se o 75% méně exkluzivní člověk. Sežerte mě za to.

Ano, odvezený nábytek, tušíte správně, můj pokoj se kompletně změnil. Konečně, žluto-modrý "děcák" je nenávratně fuč. Jeho místo zaujal stylově šedý a zelený "pracovna-like" styl, s obrovským vakem na sezení v rohu (přesně takový, do kterého člověk zaboří svoje tělo, a vak se naprosto parádně vytvaruje "k vašemu obrazu"... heč), postelí, komodou, pracovním stolem, klávesami a velkým "holograficky měňavkovitým" plakátem starého Shelby GT500 (aneb prostě žeru tuhle mašinku). Tam se bude žít daleko lépe teď :)

Celé prázdniny jsem čekal na album jistého "under-underground" nekomerčního interpreta, se kterým si po internetu dopisuju, a dnes konečně svoje album vydal. Je to takový "můj osobní" styl hiphopu, ale tím vám hlavy zatěžovat nechci.
Důležitý je název jedné jeho písničky "přál bych si".  Docela povedený nápad. A vzhledem ke končícím prázdninám, a začátek "další éry školy"...
Přál bych si:
- Aby mnoho lidí, se kterými se budu muset chtě-nechtě setkat, konečně chytilo takovou tu nemoc se jménem "rozum".
- Abych konečně nalezl způsob proplouvání školou, při kterém mi na konci roku nebude hrozit ani 4, ani 5.
- Aby se sled "prosperujících věcí" v mém okolí trošku pohnul. Aby "pracovní" web začal vydělávat, aby se naskytla příležitost dostat za nějaký ten textík (na webu i mimo) korunu navíc.
- Aby se slečny v mém okolí usmívaly, překypovaly krásou, byly víc všímavé, znaly smysl slova "naděje" a nechovaly se tak, že by si za to zaloužily chrstnout do obličeje skleničku vody.
- Aby múzy neodcházely nikam daleko, naopak aby se držely co nejblíž. Jak ty literární, tak ty hudební.
- Abych k lidem s podobnými životními názory nacházel cestu co nejsnáz.

Do školního roku pak už můžu nastoupit jen ze zvědavosti, co se vyplní a co se naopak opravdu monstrózně nepovede :)

Srpnový speciál

18. srpna 2010 v 18:21 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Řekněme že se dost nudím. Následující text bude tak trochu šifra, i příprava na nadcházející desetiměsíční pobyt ve škole zároveň. Jestli budete v každé větě nacházet hromady hrubých chyb, povolení hlasitě křičet, smát se nebo zvracet uděleno.


I'm sure a 90 percent of you, who are that strong-minded to have some interest in reading all this stuff around here,  had previous month-and-a-half of summer holidays a way better than I had. Why 90 percent? Well, I don't expect that I have more than 10 readers, and since one of them is also me, then lets say "all of you who isn't me". And why do I think so? I doubt there is someone, who spent less than just about 10 days somewhere else than home. And if so, he or she did indoors sure more than just pack everything in his/hers own room, moving it somewhere else. Yeah, I also painted our wooden fence around garden, but that hardly counts. Anything else? I bet watching "How i met your mother" or "Dead like me" all the time is not an activity.
And I still remember i've wrote someting about "I-don't-want-to-spend-holidays-like-this" earlier. Well, it happened again and it's too late to cry above spilled milk. Hoping at least that upcoming two last weeks will make it better. They look like that at least from this point.

Now about someting else. My written short-story (or how is ENG word for "povídka"... google fails at finding some appropriate word... all of what it recommends I'd rather add to someting longer than 22 pages) is done already, it waits only for final correcting and some illustrations, wich my friend promised. But, I changed my mind for a little bit, and this written story gets fom me only those, who asks for it. Politely. And sure everyone who I promised to or anyone else who I consider as my regular reader. I just dont want to put it here, because it is a bit longer than I expected, and I don't want to create a mess here by releasing 16 separate articles, each for every chapter in it.

At all, I finally heard some rumor in our family, that it could be nice, if we would buy a new camera, instead of our "six year old 5Mpx digital someting" that once did quite nice pictures, but now, it really sucks. I could finally get myself outdoors for just walking and taking pictures of anything interesting. I want at least try it. My goal in this sphere of art goes a little bit different way, but at first, I need to even teach what it does and some techniques. That goal is meant as taking a whole video instead of pictures, and getting better in it. Some after-editing in computer also planned. But about that another time.

Also, I do remember that I promised some new layout, design, or whatever. There was a few ideas in previous weeks, but all it's just thoughts, no real work yet. Lets say it won't be done in upcoming weeks, but sometime in September or October, it might appear. When it's done, it's done...

O hey, you're still reading this. That's... a little bit weird. But, I've realized that writing in english is kinda fun. Maybe next time, it gets its own section here... or not. Let me know how much was my english annoying or wrong. It could help me decide.

Zpět, jak doma, tak (trochu) v náladě

10. srpna 2010 v 20:32 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Líbí se mi, jak je lidská náladovost nevypočitatelná. Kupříkladu vidím svůj minulý článek, a říkám si, "Co to do mě hergot vjelo?". Jasně, den předtím jsem objevil textem nejdepresivnější písničku vůbec, u které po poslechu stačí jen otevřít okno a skočit, a účel je splněn. Ano, jasně, okolo toho data padlo mnoho iluzí, i když je pravda, že mnoho z nich je jedna a ta samá, co se dá věčně recyklovat, jen se musí najít vhodná oběť, jež to umožní. A ano, jasně, měl jsem vážně den blbec.

Ono vlastně s každou špatnou náladou (pokud jde o všechny ty, jež souvisí s mým věkem) to až tak horké není. Nakonec. Nakonec si řeknete, že pořád existuje něco, pro co tu být, ať už je to ve výsledku cokoli. A já si to možná taky nakonec řekl, nebo to zkrátka přišlo samo.
Teď už jen čekat, kdy se pomyslné misky vah zase obrátí "ve prospěch" zlé strany. Na té dobré už hodně dlouho nebyly.

Mám ale pár doporučení.

Jednou z možností, jak si zvednout náladu je film Amélie z Montmartru. Nikdy, opravdu nikdy ve mě film nevyvolal tak velký pocit uvolněnosti a štěstí. Je to jedna velká, naivní a krásná (i když trochu dospělá, sexem se tam moc nešetří) pohádka. Moje vřelé doporučení všem, kdo se v nějakou chvíli necítí psychicky zrovna moc dobře, a mají na film čas.

Pak také pomůže vypnout mozek, a odjet s přáteli na pár dní pryč. Tam relaxovat, pořádat grilovačky, ponocovat nad hrnkem medoviny, pozorovat hvězdy, fotit, střílet ze vzduchovky, zkusit geocaching (vpravdě docela zajímavá činnost). Takové to taky bylo. Příjemné.

A neposlední řadě prostě otevřít oči. Zamyslet se nad okolím v trochu jiném světle, než když ho vidíte pořád jen bledě. Nechat si tím klidně i ukrást dalších pár iluzí (opět ta recyklace), ale z důvodu, aby se to všechno dalo lépe pochopit a utřídit. Zavzpomínat si na hezké zážitky. Zkrátka neztrácet svůj klid.

Jo, a taky řici něco, co už jste chtěli dávno, jen to nějak... nešlo. Jednou to prostě půjde :)

Life sucks. And then you die.

3. srpna 2010 v 21:35 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Velice optimistický nadpis, že? Kdesi na internetu mi padl natolik do oka, že si zaslouží být zde.

Proč zrovna to? Před dávnými časy (v předaleké galaxii) jsem si stanovoval limit, v němž z prázdnin zmagořím. No, je to tady.
Čekal jsem něco jako že z toho začnu psát psychopatické povídky, plácat nesmysly nebo vymýšlet 101 způsob jak zírat do zdi. Rozhodně jesm ale nečekal to, co přišlo.

Předně, jak má člověk až moc času plus "se okolo něj nic neděje", nevím jak na vás ale na mě leze, ne přímo můza ale spíš takový démon notně existencionalistického (fuj to je slovo) ducha. Vedlejšími efekty posedlosti jsou: zírání do zdi/z okna, nesmyslné brnkání do kláves, zkracování spánku a popřípadě všechno dohromady. Plus, démon umí ještě jeden fígl. Kdo zná červeného trpaslíka, určitě ví i o (ne zrovna přítulném) zvířátku "Emocuc".
Bude tomu možná tak týden, co mi tahle potvora sebrala téměř všechnu radost, štěstí a podobné pozitivní pocity. Podobně jsem se naposledy cítil před písemnou prací z Fy, na které viselo moje (ne)propadnutí. Dokážu být maximálně nervózní v to nejrozvleklejší odpoledne v týdnu, kdy se absolutně nic neděje. Iluze z ničeho nic páchají hromadně sebevraždu. Pořád jen hledám problémy a oni se opravdu ty potvory pořád objevují další a další.

Někdo razí filozofii, že na tohle je lék se opít. Já rozhodně ne. Přesto, minulý pátek jsem tak trochu podvědomě do této filozofie zašel. Na mojí obranu, bylo to vysoce kvalitní francouzské bílé víno, a do nocležiště (přes půl Pardubic pěšky) jsem dorazil bez větších problémů. Přesto se většina věcí co jsem prováděl rozhodně nedala považovat za mé "obvyklé flegmatické já". Nu což, stalo se.
A že by to v něčem pomohlo? Ani trochu. Další dva dny mě pronásledoval ten nejhorší pocit vůbec. Ne z toho, že jsem to s oblíbeným bílým krapet přehnal, ale z toho, že jsem tím hasil určitou krizi. To není dobrá věc.

Možná už je to pryč, ale do původní neutrální nálady jsem se nenavrátil. Existencionalistický démon tu pořád někde číhá, připraven na chvíli, kdy se moje hladina radosti trochu zvedne, aby mi ji mohl opět bez milosti sežrat.

Přemýšlím, kterým směrem se teď vydat. Nagelovat si z vlasů patku (už by šla úplně v pohodě) a začít chodit v černém? Nebo si pořídit brýle Lennonky, plus nějaký opravdu nechutný svetr, na krk si hodit šálu, neopouštět dům bez sebraných svazků Schopenhauera a Nietzscheho a každou konverzaci zakončit větou "Ne že by to někoho vlastně zajímalo..."? A nebo zůstat pořád tím čím jsem, a zkusit démona odsud vyhnat?
Jenže jak?