Dílko "Angel"

7. července 2010 v 18:33 | Andrew Savary |  Tvorba
Sepsáno během několika desítek minut, na popud této písničky. Trvám na tom, že se ji naučím zahrát, i kdybych měl u kláves strávit celé prázdniny. Několik dalších faktorů teké hrálo svou roli. Čerstvý vzduch například. Nic od toho nečekejte, je to extrémně krátké a téměř bez myšlenky. Fakt.



Okolo uší mu svištěly střely nepřátelských lučištníků. Jeho mysl zachvacovala bitevní extáze. Třímal jílec svého meče a běžel vstříc slávě, a nebo smrti.
Mocné řinčení kovu mu otupovalo poslední zbytky uvažování. Jeho meč svištěl okolím jako by byl ze dřeva, a ne z masivní oceli.
Cítil však, že jeho síly přestávají stačit. Uvědomoval si, že jeho spolubojovníků ubývá.
A pak ucítil jemný vánek okolo jeho ramen. To mu smrt nejdříve svojí kostnatou rukou naznačila, že je další na řadě.
Pak už jen zbyla chvíle ticha, kterou utnulo zasvištění dřevce kopí.
Jeho meč mu vypadnul z ruky. Podíval se na svoji hruď, ze které jen náznakem vyčníval železný hrot. Pod kroužkovou zbrojí se mu lněná košile začala barvit doruda. Cítil, jak ho nohy táhnou dolů.
Dopadl na kolena, a tak zůstal, oddychy se mu prodlužovaly, hluk okolo něj dostával dlouhou ozvěnu, a jakoby se vzdaloval. Svět okolo něj nabyl černobílého odstínu, a ztrácel ostrost.
Poté, na jediný zlomek sekundy, jež zabralo jeho zamrkání, bylo vše z bitvy okolo něj pryč. Klečel sám, v lese jež ještě před chvíli zaplňovala bitevní vřava. Slyšel jen sebe těžce dýchat. Černé barvy okolo něj se začaly nestále vlnit, bílé nabíraly na intenzitě.
Záblesk. z bílého kuželu světla před ním, přesně mezi třemi stromy se vyrýsovala lidská postava. Bosé dívčí nohy vystoupily ze světla, následovány čistě bílou róbou, a nakonec ze světla vyjela i vlídná, avšak strnulá tvář, jíž ze stran pokrývaly dlouhé blonďaté vlasy. Jenže pak se ze světla vynořil ještě pár zářivých andělských křídel, větších než sama dívka, zářivějších než cokoli okolo.
Kráčela vstříc padlému bojovníkovi. Ten ji téměř bez dechu pozoroval.
Když stanula až u něj, poklekla tak, aby mu hleděla do očí, do stejné pozice jako byl on. Chytila ho nejdříve za jednu ruku, pak za druhou, a zvedla je do výše ramen, s prsty pevně propletenými mezi jeho.
Svět okolo nich přestával zachovávat tvar, stromy se vlnily jako odraz na vodní hladině, když do ni hodíte kámen. Jediné, co bylo absolutně ostré, byly její zelenomodré oči. Hleděla na něj a beze slov nepřestávala tisknout jeho ruce. Poté promluvila, posledním a tím nejkrásnějším hlasem, jaký kdy v životě slyšel.
"Už na tebe čekají..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama