Ukázky tvorby

11. června 2010 v 18:44 | Andrew Savary |  Tvorba
Jak už bylo naznačeno z konce minulého článku, zde předkládám pár ukázek tvorby. Jsou to opravdu jen ukázky, takže příznaky jako zmatenost a nechápání "o co jde" jsou zcela na místě. Jedná se zároveň o dílka, se kterými už nemám valné budoucí plány. Je možné, že neprošly finální korekturou, proto omluvte případné překlepy. Rozklikutí na vlastní riziko. 


Ukázka fantasy - "Arya", úvod, staršího data

Zvon kláštera se rozléhal dálí, pláněmi, lesy a ztrácel se v dáli na úpatí hor. Nastával podzim, chladnější a vlhčí než obvykle. V lesích se rozpínal odér mokrého dřeva, první listy nažloutlých barev dopadaly na zem. V jednom, konkrétním lese, jež obklopuje pozemky Valhemského kláštera, tuto změnu období cítila Arya velmi intenzivně. Cítila tu vlhkost, cítila že teplo odchází na jih, že na zemi se začíná tvořit z vlhkosti podmáčená směs listí a mechu a zima se jí kradla od záhybů kápě na zádech a látkové zbroje, sem tam pošité kůží, proplétala se mezi černými krátkými vlasy a útočila na každou odhalenější část jejího těla.
Měla toto období ráda. Připomínalo jí bezstarostnou minulost, kdy na konci léta přišla hlavní sklizeň, lidé chodili na mše právě sem, do Valhelmu. Vzpomínala na radost v jejich tvářích, když jim úroda přinesla dost zásob pro sebe i na trhy. A hlavně na sebe, v časech kdy viděla, že se bůh Slunce o lidi stará a přináší jim hojnost a radost. Ty byly dávno pryč.
Na dveře kláštera se ozvalo zaklepání zvenčí.
"Braome, podívej se kdo to je!" štěkl někdo zevnitř. Ozval se lomoz hozeného předmětu, patrně dopadl na zeď a na zemi povalil nějaké železné věci.
Záklopka na oči ve dveřích kostela se vysunula. Ven vyhlédl pár hnědých očí se spousto vrásek okolo.
"Kdo... Aryo!" zalapal Braom po dechu.
"Pusť mě dál, Braome," pronesla chladným a odměřeným hlasem.
"Nevíš jak jsme se o tebe báli, pak už jsme si ani nedávali naděje že jsi živá!" vyděšeně blekotal Braom a horečně otevíral průchod v křídle masivní brány kláštera. Arya beze slov vstoupila dovnitř.
"Kde jsi byla? Co se s tebou stalo?" dál ze sebe chrlil starý mnich.
"Kde je biskup Severas? Chci s ním mluvit."
"Aryo? Ale..." zatvářil se Braom zmateně.
"Hned," zpražila ho pohledem. Mnich vyděšeně zamrkal a toporně se otočil směrem k bočnímu schodišti. "Je nahoře, jako vždy. Od té doby co jsi tu nebyla ale dost onemocněl, téměř neopouští..."
"Mlč, starý blázne!" téměř Arya vřískla na něj a hbitým krokem se vydala ke schodům. Braom stál vyděšeně na místě a pozoroval jak její plášť mizí za ohybem točivé klenby vedoucí vzůru do kopule slunce.
Kroky míjely kamenné schody, tiše kráčela vzhůru, posledních pár schodů vzala už po dvou, cítila jak jí v krvi začníná proudit čistá nenávist.
V tuto pozdně odpolední hodinu už kopule slunce neplnila svůj účel, což jen znásobila vytrvalá hradba šedých mraků na obloze. Na druhém konci místnosti osvětlovalo temnou, zakrytou část kopule s oltářem a alchymystickým stolem na přípravu vína slunce, pro účely přijímání. A u něho se krčil velice starý muž v biskupském rouchu.
"Severasi!" vyštěkla Arya a téměř statickou atmosféru kopule rozřízly dva tóny tasených čepelí. "Připrav se zemřít, za všechno co mi vaše falešné modly způsobily!"
Rychlá ozvěna běhu přes dlažbu kopule se rozlehla až do spodních komnat. Arya běžela, celým tělem jí procházela zloba, připravená vítězně zaburácet s mrtvým tělem viníka. Jedním rychlým skokem dopadla přímo vedle oltáře na dřevěný parket u stolu. Severas pomalu natočil svoji hlavu, aby viděl jak pár scimitarových ocelí pluje vzduchem přímo k jeho tělu.
Záblesk. Arya byla najednou úplně slepá a dopadla na stůl s alchymystickou aparaturou, který se pod vahou chemických pomůcek a rychlostí jejího letu prolomil na dva kusy a spousta baněk se vylila na zem a zmáčela Aryu. Ta ze země zpozorovala, že starý biskup nyní stojí u dveří.
Kopulí zadunělo několik vět ve starém jazyce a z rukou Severase vysršelo mnoho jisker, které vzduchem jako silný proud vody, dopadly do shluku třísek ze stolu, skla alchymystických baněk a co bylo hlavní, do kaluží chemikálii. Ozval se výbuch, vzduchem proburácela tlkaková vlna s pár jazyky plamenů a všechno zdobené sko v kopuli se roztříštilo na milióny malých střepů. Vše následně zahalil prach, cinkot kusů skla a praskot ohně. Kdyby střecha nabyla tolik promáčená, už by na ní plameny tančily ve svém plesu zkázy.
Severas se opíral rukou o stěnu u schodiště, druhou si kryl obličej. Když prach začal usazovat, párkrát zhluboka vydechl a pomalu se vydal ke schodům dolu.
"Tohle už svými šarlatánskými triky nezastavíš. Je pozdě."
Severasovým tělem projela široká čepel. Ten se jen bezmocně a vyděšeně zadíval na zakrvavenou špici, vynořenou z jeho břicha. Když padl k zemi. Arya přes něj přehodila svůj, po výbuchu velmi potrhaný plášť. Zbytek jejího oblečení ale zůstal bez úhony. "Krvavá legie tě měla vzít už dávno. Zasloužíte si to všichni."

Ukázka Sci-fi - "Město 19", opět úvod, celkem čerstvé

"Dostaň mě odsud. Na okraji města prý shromažďují poslední zbytky odporu. Oni utečou. Věřím tomu. Pomoz mi..."
Tento a dalších dvacet dopisů, viselo přišpendlených na korkové desce pokrývající velkou část stěny garáže. Psaní se mísila s fotkami, na některých byla rodina před domem na venkově, na jiných fotky jednotlivců, mužů i žen. Celou desku matně osvětlovala poblikávající led-lampa ze stropu. Vrat by jste se tu nedohledali, jen malých průduchů po stranách zdí, žebříku k padacím dveřím u stropu a jakési změti přibitých prken ke zdi v zadní části garáže.
Do toho všeho bylo slyšet jen utahování šroubů a sváření železa. To, co garáž vyplňovalo, bylo blíže nespecifikovatelné vozidlo, nebo alespoň jeho složenina, která nabyde svého tvaru až po zapnutí. Jemné linie oceli semtam přecházely ve změti kabelů, jinde zase trčely nesvařené kusy železa, jakoby utržené a lehce rezavé.
Zpod mechanismu se po chvíli na pojízdné desce vysunul tmavovlasý muž asi pětadvacet let starý, nahrubo ostříhaný a oholený. Na prsou jeho modrého látkového kompletu měl malým číslem napsáno "S06224 Charlie".

Subjekt 06224, dřívějšího jména Charlie. Příjmení se od okupace rasy kombinátorů přestaly používat. Proč také. Ve městech se už nachází jen zlomek dřívějších obyvatel, a čtvrtina z nich jsou k tomu vojáci civilní ochrany. Stačí vám pět míst k výsledku obyvatel Města 19. 06224 je jedním z nich.

Charlie se rozhlédl po garáži, aby si vzpoměl kam položil pet lahev s vodou. Měl žízeň, ale na filtrát z půdy si ještě pořádně nezvykl.
Od doby, kdy mu náhodný chodec, kterého už poté nikdy nespatřil, v jedné z vycházek do veřejného parku posunkem naznačil, že kombinátoři do zásob čisté vody přidávají nervové modifikátory, které otupují paměť a emoce, začal filtrovat svoji vlastní vodu z půdy. Jeho garáž se nacházela tři metry pod zemí, a pár set metrů od řeky, a tak byla hliněná stěna na vláhu celkem dostačující. Proto ty prkna v zadní části, za nimiž byla jen čistá půda.
Zpočátku tomu nevěřil. Byly to ale holá fakta proti pomalému myšlení, které už pár měsíců ohlodávaly nervové modifikátory. Po pár dnech Charliemu opravdu došlo, že si nepamatuje na dění před sedmihodinovou válkou a invazí. Že jediné co mu v paměti zůstává, je dění po sedmihodinové válce. Park, garáž, byt.
Žádné emoce. Žádný zájem, žádný strach, žádný soucit ani láska nebo jen přátelství. Celé ty měsíce chodil nazdařbůh městem sem a tam, aby se večer vrátil do svého bytu, kde mohl přespat.
Ale teď, když se pokusil vyrobit půdní filtrát a pár týdnů žít z něj, myšlenky mu najednou proudily rychleji. Najednou už si uvědomoval co dělá, a co se děje okolo něj.

Na bonus, básnění na popud školní nudy

Když malířka sklání se nad papírem,
svými názory se rychle minem
Štětec v ruce, tvoří linie místo slova,
vlasy nad kresbou padají ji shora

To psaní veršů, to je jiná stránka duše
možná ty slova na papíře vypadají dosti suše
však pamatuj, že oba dva můza provází
dobré i špatné nápady, nenutí, jen nabízí
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 17. června 2010 v 18:43 | Reagovat

Tedy víme, že dokážeš napsat pěkně akční nebo promyšlenou depresivní věc.

Zkoušel jsi někdy napsat něco... veselého? :)

2 Andrew Savary Andrew Savary | Web | 17. června 2010 v 19:09 | Reagovat

Když se nad tím zamyslím, tak depresivní, tajemná a impresionisticky rozmázlá povídka je zhruba moje parketa. Sem tam nějakou akci, raritně nějaký suchý vtip... a celé to většinou zabalím do nějaké vztahové podzápletky.

Ale ryze veselou věc? Veselý jsem většinu dne, a dělím se o to s ostatními rovnou... pokud mám nějakou chmuru, tak je lepší, když se s ní podělím ve formě povídky. Je to přece jen rozumnější než být celý den zamračený a pak večer psát optimistické povídky :)
Psaný text totiž emoce ventiluje úplně nádherně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama