Experiment číslo popisné "1"

19. června 2010 v 21:16 | Andrew Savary |  Názory & Úvahy
Předem bych všem blogerům/pisálkům doporučil, aby ukládali svoje rozepsané články. Ať nedopadnou jako Andy Savary, který právě kvůli jednomu blbému úkliku ztratil téměř hotový článek, a teď jde potupně psát znovu.

Mám tu novou rubriku, jež by měla přinést tak trochu svěží náhled na rozvrstvení článků. Hlavní rubrika už byla zneužívána dostatečně, je čas to trochu utřídit. Už jen tím, že tato nemá k té kecací moc daleko.
Pak také, kdybych se dnes rozhodl napsat kecací rubriku, mohl bych ji shrnout nějak takto:
Andy:
 - vyvenčil počtvrté psa, který existuje v jeho životě(/domě) už skoro dva roky
 - přečetl Poeova Havrana asi 4x, knížka je to opravdu miniaturní (ale hodnotná!)
 - přemýšlí nad svou budoucí prací pomocí rovnice na výpočet podfuku, jež práce obsahuje
 - učí se dobrovolně ve volném čase francouzštinu (ne, nepraštil se do hlavy)
... a lenost vs. Andy je krásných 1:0!

Teď k tomu hlavnímu. MF Dnes před nedávnem otiskla jeden článek, jak se říká "přesně trefený". Autorem je jakýsi brouk Pytlík, který vše zná a všude byl. O čem je? O nás, teenagerech.

Článek představuje naši generaci teenagerů jako společnost, jež hodnotí druhé pouze podle zevnějšku a podle značky jejich oblečení. Pokud někdo není sladěn tak, aby vypadal "cool" je společensky mimo. Pokud někdo nosí napodobeniny nebo padělky, je na samotném společenském dně. Vážený autore článku, doufám, že rozumíte anglicky. "What the fuck??"

Se svým věkem, blížícím se číslu 18, se ještě jako teenager zařadit mohu. A pokud bych měl říct, z jakých značek se skládá můj šatník, tak to bude nejspíš jedna věc. Boty Mark Ecko. Padělky, zabavené kdesi na hranicích a znehodnocené dírou v podrážce. Víc? Nevzpomenu si a netuším. Dělá to ze mě někoho, z něhož ostatní teenageři na ulici omdlévají? Ne. Cítím se kvůli tomu já sám nějak společensky odrovnaný? Těžko.

Nejsem v tom sám. Znám soustu lidí, kteří ností zkrátka to, v čem se cítí dobře, jak z funkční, tak z estetické stránky. A doufám, že patřím k nim.
Zároveň také i znám, nebo spíše vídám jedince, kterým to jedno není. Je toho plný Afi palác, třída Míru a koneckonců i náš ústav. Jedince, kteří mezi sebou drží jakýmsi "cool" faktorem. Je to jejich boj, takže pro mě za mě, ať si vypadají jak chtějí. Ale teď, když mě někdo chce hodit do jednoho pytle k nim? To už přestává legrace.

Jasně, všechno se to točí kolem věčně omílaného kastování. Máš ulízlé vlasy a záříš barvami jak duha? Jsi šampón. Máš oblečení velikosti XL, ačkoli jsi M, plus rovný kšilt? Jsi hoper. Jsi samá cvočka, kůže a černá barva? Jsi metalista. A dál a dál... punker, skejťák, ajťák/šprt, emák, technař... kdo se v tom má vyznat. Jenže s tím rostou i předsudky, náhodná nenávist lítá vzduchem a celá ta propast mezi kastami jen roste.

Přitom ten vzhled není vůbec všechno. Oblečení nemusí vůbec vyjadřovat to, jaký člověk opravdu je. Jenže co s tím kdo nadělá, když dnes dost teenagerů nechává svoji duševní stránku zakrnět a stará se jen o svůj zevnějšek. Povrchnost, ješitnost, přetvářka. A tihle lidé mají jednou podnikat, vést státní podniky nebo zastávat funkce v politice?
Stačilo by se nad sebou jen trochu zamyslet. Jenže jak je vidět, ani na to povrchní jedinci nemají čas.

Nejsem žádný xenofob ani extrémní konzerva. A opravdu mi bude 18, ne 60, takže cílem článku opravdu není skrytá nenávist k výrostkům co nepouštejí starší sednout v autobuse. A zříkám se jakéhokoli skrytého (které autor samozřejmě nečinil vědomě) napadání, kterým by mohl být čtenář dotčen.

Jestli článek zanechává nějaká postranní témata do příště, jedině dobře. Alespoň bude zase čím kazit vaše (doufám) zdravé mysli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama