Červen 2010

Epická úvaha

28. června 2010 v 21:40 | Andrew Savary |  Názory & Úvahy
Epické. Epesní. Prostě něco co je moc.
Dneska mě posedla jakási zvídavá přemýšlivá nálada, o tomto slovu a jeho významu. A v hlavě se mi to ještě pořád nepovedlo nějak setřídit. Tak to zkusím v textu.

Sedím si poklidně ve vlaku, do uší mi proudí zrovna to, co se v náhodném losování jednoduchého mp3 přehrávače v mobilu probojuje mezi 600 písničkami do popředí a za oknem mi ubíhá paneláková krajinka Pardubic. Moje všední rutina. Nic co by mělo se slovem "epické" něco společného.

Ale přece. Na střeše vlaku nemusí stát šest mafiánů, nebo se vlak nemusí řítit bez brzd na most, který má v půli díru jako hrom. Popřípadě místo díry tam může stát tyranosaurus rex. Jo, všechno tohle splňuje klasiky amerických filmů, které pod nálepkami "Epické!" na plakátech pořádně ani nemají místo pro název.

Všechno se to může odehrávat jen v mysli "hrdiny" co sedí za oknem se sluchátkama v uších. Ne mě. Toho týpka šest sedadel za mnou třeba. Stačí aby přemýšlel nad něčím vážným. Stačí kamerou ujet někam dva metry za sklo a natočit ji do správného úhlu, kdy bude zabírat tak akorát vlak a zapadající slunce. Bam, a máme epesní scénu. Ale pozor, scénu!

A tím se přesouvá význam epesního slovíčka na nás všecky. Proč to všechno vlastně říkám? Protože to nejlíbivější nutně nemusí být až přehnaně akční a mohutné. Zkuste se zamyslet, v duchu si vybavit ty opravdu památné scény z vašeho života a pokud je tím nijak neurazíte, nalepit na ně právě tu nálepku "Epické!". Bude vám jich stačit dejmetomu pět?

Ono, když se to vezme kolem a kolem, těch nálepek může být i stovka a nebudou vám stačit. Takový alespoň maličko epesní moment se dá vyčmuchat z každého dne. Byť je to jeden jediný letmý pohled, jedno líbivé momentální uspořádání věcí okolo vás, jedna vůně co vám v dvou vteřinách zase uteče a něco vám strašně moc připoměla... možná i jediné slovo nebo věta.

Je pak radost z takových zážitků tvořit celé texty. Možná tím "trpím" jen já, možná je vás víc, kdo se mnou budete souhlasit. Řeknu si "Tak, a bude to epické!", a přitom mám v hlavě scénu jak hrdinka příběhu sedí na schodech svého domu a nad něčím přemýšlí. A to se může stát každému z nás, kdykoli. Samozřejmě, nic přehnaně flosofického, může to být jen moment na tři věty z celkově třeba desetistránkové povídky. Ale měla by právě mít tu nálepku.

A v praxi? Na praxi si budete muset ještě počkat. Je to všechno stále buď jaksi rozpracované, a nebo v konceptní fázi. Bohužel.


Za jakékoli poškození vaší zdravé mysli autor nezodpovídá. Myšlenkou textu se může zdát regulerní úvaha, nicméně autor tím zamýšlel pouze něco ve smyslu "Dokopejte mě už nekdo k nějaké literární činnosti!". A nebo jak chcete...

Těžce ospalý nadpis

27. června 2010 v 0:22 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Zívám. V tolik hodin v noci už nejsem schopen se na cokoli soustředit, takže počítejte, že celý tenhle článek bude jedna velká blbost, hrubka, překlep.
Proč? Protože můžu. Jen jednou do roka se mi naskytne možnost mít současně k dispozici čas a klid v noci a zároveň věc s klávesnicí a připojením k netu. A já se v tom "období" právě nacházím. S vědomím že můžu ponocovat jak dlouho chci, protože pokoj ve kterém jsem je v prázdném patře, s notebookem s bezdrát připojením... sakra já se mám :) A to vše díky tomu, že rodiče se nachází někde daleko, v řádech stovek kilometrů. Prostě pohoda.

Teď ale pozor. Nejsem noční tvor. Jakákoli číslovka na hodinách, vyšší než 23:00 mě už jen svou podstatou uspává ve velké míře. Stačí ale zapojit lehkou dávku sebeovládání, plus důvod proč vydržet (nerovná se výrazu "dokoukám ten film") a vydržím klidně i do pěti do rána. Což ale dnešní případ opravdu nebude.

Dneska byl tuze zvláštní den. Probudil jsem se s náladou absoluně pod psa. Dobrou půl hodinu jsem vydržel hrát na zíranou s velice odolným soupeřem - hrnkem ranního čaje. Já tyhle zamyšlené a nepřítomné stavy nemívám často, ale v drtivé většině právě ráno. Ve škole se to většinou oklepe, ale takhle (kvůli nadbytku volného času) se to za mnou vleklo ještě do hodin odpoledních. Výsledkem je, že si ze dne skoro nic nepamatuju, jen jakýsi pocit, že musím svou existencí všem solidně lézt na nervy. Proč? Čert ví.

Výlet. Jedna velká pohoda.
Potěšilo mě: Zábavná společnost, dostatek prostoru, spánku a relaxace. Karetní hra Bang. A vlak Elefant!
Dozvěděl jsem se: Několik rad ohledně fotoaparátů, poučení o japonské poezii ("Haiku bývá velice krátká a často nesrozumitelná poezie. Příklad jedné takové: Lednička" ), fakt,
že se v Pascalu dají naprogramovat i dveře naší chatky
Pobavilo mě: Kravení s bublifukem, kravení s hazecím talířem, kravení kdekoli jinde
Hodnocení: osm mýdlových bublin z deseti

Zas zívám. Měl jsem ještě od rána v plánu přidat nějaký emo-plk. Žě jsou některé věci fakticky k ničemu a některé pocity jakbysmet. Že to o čem si myslím, že je reálné, reálné není. Že bych se měl na všechno, co nemá nic společného s tříbením mého plytkého literárního umu, nabýváním (užitečných! nerovná se "to co do nás cpou většinu času ve škole") vědomostí, jídlem, spánkem a dýcháním, vykašlat. A hlavně, že zas ničemu pořádně nerozumím.
Ne, to není ono. Původně to mělo mít daleko víc než jeden odstavec. Jenže já už to zase zapomněl...

*Zív* A dost. I ti Manafesti, co mi tu hrají z těch odporně nekvalitních repráků mě už uspávají.
Hah, písničky. Poslední věc, kterou si vzpomínám, že jsem sem chtěl hodit. Jeden kousek od BPM který mě nevímproč teď poslední tři dny chytl. Nemilostná hrana. Je to takové... zasněné...

Končím. Kdo se dostal až sem, tomu srdečně gratuluju a přidávám jedno velké a naprosto bezvýznamné plus. Kdo už teď spí, tomu gratuluju ještě víc.

Na vědomí čtenářů se dává...

22. června 2010 v 19:19 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
... že Andy Savary je nucen nečekaně sbalit svých pět švestek a odstěhovat se na týden do svého rodného domu v Pardubicích, ke svým prarodičům.
Je to tak, byl jsem vystaven nečekanému sledu událostí, kdy jeden den "válím šunky" doma, druhý se dozvídám, že naši si koupili dovolenou a odlétají už zítra. Takže padá můj zažitý "poslední týden srpna", který byl k takovéto události vyhrazen... tedy, padá... on je jaksi najednou nevyplněn, že.

Do toho všeho se ještě musí vejít ta tolik nenáviděná burza učebnic - jakoby už předem nebylo jasné, že se všecko předem domluvené vykšeftuje v tunelu a u bufetu a na nás poctivé prodejce v částech jídelny zbyde to nejhorší. Well, jako kšeftař na Newyorkské burze bych nejspíše umřel hlady.

Dále výlet se třídou, od kterého abolutně nemám páru co očekávat. Jak bude vypadat okolí, jak místo ve kterém budeme nocovat, jak moc bude "dozor" tolerantní k našemu věčnému ponocování a tak dále... Možná že sesmolím nějaký report po návratu.

A ten celý týden se zakončí výdejem vysvědčení, na kterém bude trojek více, než kdy předtím a k avizované čtyřce z fyziky se asi dvě hodiny před uzavřením známek přidala ještě čtyřka z matiky. Fajn, počítal jsem s trojkou, dva týdny před uzavřením známek už pohodička, žádný stres, písemka nebo zkoušení, všecko bylo paní profesorce tuze jasné, že ani nebylo potřeba nic oznamovat předem. Děkuju mockrát, to byla opravdu brilantně vražená kudla do zad.

Ano, mám rozepsanou povídku, kterou se snažím podat neutrálně, pro širší obecenstvo. Jen jsem se tak trochu... zasekl. Čas by byl, ale jednu pasáž jem moc nepromyslel a bude to chtít trochu více úprav. Snad ten nadcházející týden bude trochu co do literárního vyýkonu optimističtější.

No a nakonec na mě taky dolehlo léto. Čas, který je velice protikladně spojen s paradoxně nejhoršími i nejlepšími zážitky. Čas, do kterého pokaždé vkročím levou nohou, s pocitem, že dělám něco dobře, což se na konci srpna ukáže jako naprostá blbost. Klidně bych se vsadil, že moje srpnové já by mě už teď chtělo dát pořádnou facku. Jen do toho, já s tím počítám.

Takže co z toho všeho plyne? Ne, nestěhuju se pryč od civilizace a internetu. Vlastně se stěhuju k zhruba 10x rychlejšímu internetovému připojení, než mám teď. Jenže je to jaksi pořád návštěva, takže s nějakým dlouhým vysedáváním u onoho internetu nepočítám. A když už, věnuju ten čas povídce.
Od civilizace se odtrhnu první čtyři dny v červenci. Ale o tom snad ještě stihnu informovat jindy...

Experiment číslo popisné "1"

19. června 2010 v 21:16 | Andrew Savary |  Názory & Úvahy
Předem bych všem blogerům/pisálkům doporučil, aby ukládali svoje rozepsané články. Ať nedopadnou jako Andy Savary, který právě kvůli jednomu blbému úkliku ztratil téměř hotový článek, a teď jde potupně psát znovu.

Mám tu novou rubriku, jež by měla přinést tak trochu svěží náhled na rozvrstvení článků. Hlavní rubrika už byla zneužívána dostatečně, je čas to trochu utřídit. Už jen tím, že tato nemá k té kecací moc daleko.
Pak také, kdybych se dnes rozhodl napsat kecací rubriku, mohl bych ji shrnout nějak takto:
Andy:
 - vyvenčil počtvrté psa, který existuje v jeho životě(/domě) už skoro dva roky
 - přečetl Poeova Havrana asi 4x, knížka je to opravdu miniaturní (ale hodnotná!)
 - přemýšlí nad svou budoucí prací pomocí rovnice na výpočet podfuku, jež práce obsahuje
 - učí se dobrovolně ve volném čase francouzštinu (ne, nepraštil se do hlavy)
... a lenost vs. Andy je krásných 1:0!

Teď k tomu hlavnímu. MF Dnes před nedávnem otiskla jeden článek, jak se říká "přesně trefený". Autorem je jakýsi brouk Pytlík, který vše zná a všude byl. O čem je? O nás, teenagerech.

Článek představuje naši generaci teenagerů jako společnost, jež hodnotí druhé pouze podle zevnějšku a podle značky jejich oblečení. Pokud někdo není sladěn tak, aby vypadal "cool" je společensky mimo. Pokud někdo nosí napodobeniny nebo padělky, je na samotném společenském dně. Vážený autore článku, doufám, že rozumíte anglicky. "What the fuck??"

Se svým věkem, blížícím se číslu 18, se ještě jako teenager zařadit mohu. A pokud bych měl říct, z jakých značek se skládá můj šatník, tak to bude nejspíš jedna věc. Boty Mark Ecko. Padělky, zabavené kdesi na hranicích a znehodnocené dírou v podrážce. Víc? Nevzpomenu si a netuším. Dělá to ze mě někoho, z něhož ostatní teenageři na ulici omdlévají? Ne. Cítím se kvůli tomu já sám nějak společensky odrovnaný? Těžko.

Nejsem v tom sám. Znám soustu lidí, kteří ností zkrátka to, v čem se cítí dobře, jak z funkční, tak z estetické stránky. A doufám, že patřím k nim.
Zároveň také i znám, nebo spíše vídám jedince, kterým to jedno není. Je toho plný Afi palác, třída Míru a koneckonců i náš ústav. Jedince, kteří mezi sebou drží jakýmsi "cool" faktorem. Je to jejich boj, takže pro mě za mě, ať si vypadají jak chtějí. Ale teď, když mě někdo chce hodit do jednoho pytle k nim? To už přestává legrace.

Jasně, všechno se to točí kolem věčně omílaného kastování. Máš ulízlé vlasy a záříš barvami jak duha? Jsi šampón. Máš oblečení velikosti XL, ačkoli jsi M, plus rovný kšilt? Jsi hoper. Jsi samá cvočka, kůže a černá barva? Jsi metalista. A dál a dál... punker, skejťák, ajťák/šprt, emák, technař... kdo se v tom má vyznat. Jenže s tím rostou i předsudky, náhodná nenávist lítá vzduchem a celá ta propast mezi kastami jen roste.

Přitom ten vzhled není vůbec všechno. Oblečení nemusí vůbec vyjadřovat to, jaký člověk opravdu je. Jenže co s tím kdo nadělá, když dnes dost teenagerů nechává svoji duševní stránku zakrnět a stará se jen o svůj zevnějšek. Povrchnost, ješitnost, přetvářka. A tihle lidé mají jednou podnikat, vést státní podniky nebo zastávat funkce v politice?
Stačilo by se nad sebou jen trochu zamyslet. Jenže jak je vidět, ani na to povrchní jedinci nemají čas.

Nejsem žádný xenofob ani extrémní konzerva. A opravdu mi bude 18, ne 60, takže cílem článku opravdu není skrytá nenávist k výrostkům co nepouštejí starší sednout v autobuse. A zříkám se jakéhokoli skrytého (které autor samozřejmě nečinil vědomě) napadání, kterým by mohl být čtenář dotčen.

Jestli článek zanechává nějaká postranní témata do příště, jedině dobře. Alespoň bude zase čím kazit vaše (doufám) zdravé mysli.

Ale proč ne...

14. června 2010 v 19:07 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Tak si zase říkám, proč vás neotravovat nějakým kecem jen tak, po těch "vyčerpávajících článcích" v pátek. A budu dělat jakože je o čem mluvit.

Nad školou lámu hůl a už kašlu i na předměty, ze kterých ještě zbývala šance na vylepšení. Tohle vysvědčení prostě půjde někam hodně dospod desek, desky hodně dospod šuplíku, špulík hodně dospod skříně a skříň hodně dospod do sklepa. Ne že by mi to nebylo jedno, ale až budu někdy nějaký ten velevážený pan "někdo" (haha) a bulvár na mě vyšťourá tohle vysvědčení, budu v rejži.

Jediná čeština mě ještě drží alespoň u minimální přípravy. Monstrózní zadání čtenářského deníku mám téměř vypracováno, a příště, až po mě budou chtít čtyři zápisy, ne že to budu odkládat zase až na poslední den. A sloh, ten dopadl za dvě. Docela překvapení, na to že mi hlavou i při psaní kroužily neustále slova "oscilátor", "vlnoplocha" a "Kelvin", napsat to za dvě považuju za úspěch. Ano, pět vyučovacích hodin nato se odehrála ta prokletá, ale "happyendová" fyzika. Sloh mi ale stejně jasnou trojku nezachrání, jako jedinou, které je mi dost líto. Ale co, korektorka jednoho už nevycházejícího časopisu se jednou prořekla, že měla na gymnáziu také trojky z jazyka českého. Korektorka. Tam já fakt nemířím.

Počasí si konečně uvědomilo, že Andy opravdu nemá rád 38 stupňů ve stínu. A zklidnilo se, za což mu upřímně děkuju. Jen ať na mě neposílá bouřky, které v těchto zapadlých končinách světa vyvolávají okamžité výpadky elektřiny.

Neviděli jste někdo jednu z mých můz, konkrétně tu inspirační? Vdechla do mě tři řádky a pak zmizela neznámo kam. Já těch řádků potřebuju daleko víc než jen tři. Rád bych ji zase zpět.

Také nesmím zapomenout na Raven, jíž jsem tak negentlemansky vyrušil od oběda, za zapujčení Poeova Havrana. Po příchodu domů jsem plánoval útlou knížečku "zhltnout" hned, ale přece jenom je vlastně času dost. Nutí se myšlenka, zda knížka stejného jména jako majitelka neslouží jako nějaký viteál, hm? :)

Konečně můžu zase po čase odkázat na nějaký hudební podklad. Wrought, skvělá písnička od skupiny Peratus, jakožto jejich jediný počin na Youtube. Stejně tak instrumentální Nature of sin, od Anno Domini Beats, na kterou se mi podařilo ulovit můzu pro výše zmíněné tři řádky. Snad se chytne i podruhé.

A tak dál... myslím že jsem z výrazu "budu dělat jakože je o čem psát" vytěžil dost. Čím se na vás vytasím příště, nevím. Snad také někde potkám i můzu originality. Je pravda, že my se už neviděli opravdu hodně dlouho... :)

Ukázky tvorby

11. června 2010 v 18:44 | Andrew Savary |  Tvorba
Jak už bylo naznačeno z konce minulého článku, zde předkládám pár ukázek tvorby. Jsou to opravdu jen ukázky, takže příznaky jako zmatenost a nechápání "o co jde" jsou zcela na místě. Jedná se zároveň o dílka, se kterými už nemám valné budoucí plány. Je možné, že neprošly finální korekturou, proto omluvte případné překlepy. Rozklikutí na vlastní riziko. 

Knihy, tvorba, zase mimo

11. června 2010 v 18:19 | Andrew Savary |  Tvorba
Protentokrát padla volba na článek o knihách a tvorbě. Musí to být strašný opruz, lézt na stránky někomu, kdo má jako jednu variantu studia VŠ žurnalistiku, píše už od snad osmi let, s už několika povídkami dokončenými a s tím, že zde zatím uveřejnil jen nějakou cvičnou slohovku do školy. Já bych byl naštvanej taky. Než se ale dostanu k tomu, co článkem zamýšlím, nejdříve trochu těch preferencí a vnějších vlivů. Takže jeden čistě dobrovolný klik na "celý článek" :)

Hroch!!

8. června 2010 v 17:54 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Len sa mihla!
Ona taková čtyřka vůbec není hezká známka. Ale z fyziky, kterou u nás vede vyhlášený řezník v oboru a vedle třech spolužáků, jež mají zatím za pět "oficiálně", je známka 4 skoro důvod k oslavě.
Nepropadnu, nebudu podstupovat žádný reparát, projdu do dalšího ročníku, bude zase nová a zákeřnější látka z Fy, začnou semináře, které posunou ty pro mě nejlehčí předměty na hranici, kdy mi začnou lézt na nervy... jej, už mě ta sláva nějak přešla.

Do konce roku už zbývá málo. De facto už můžu hodit nohy na stůl a přiblble se usmívat. A čekat na prázdniny... které vlastně trochu pozbývají významu (vyjma odpočinku).
Oficiálně mám plánovaného programu tak... dva týdny? Možná tři. Zbytek je o improvizaci. A nechci dopadnout jako ty minulé. Ne vážně, já ty dva měsíce dokázal až na pár přestávek prosedět doma? Proboha... Pokud mě kdokoli spatří o prázdninách ve větší míře online (a nebude na tom úplně stejně jak já), vykopejte mě ven.

Druhá věc, která mě štvě (záměrně se vyhýbám daleko ostřejšímu slovu) je otcova práce, která se skládá z "vstát-snídat-sednout si k PC-pracovat-skončit" s tím že občas (málokdy) někam odjede. Takže já se asi snad ani sem pořádně nedostanu.
Řešení: Objednat už sakra ty klávesy. V mp3 mi stojí fronta minimálně 400 písniček, které bych si rád přehrál/zkusil zahrát aspoň část a noty v PC už se taky začínají kupit. Že mi to po té tříroční pauze totálně nepůjde, je věc druhá. Ale aspoň budu moct zabíjet čas u něčeho relativně užitečného, než zíráním do stěny.

Příští článek čekejte něco nového, nebo aspoň jinou rubriku. Přeháním to s kecací sekcí, a už si to tu vtloukám do palice snad potřetí. Třikrát a dost.

A to by zase stačilo. Jak koukám na článek, moje kreativní půlka mozku se pořád jaksi nestačila probudit. A ten hroch v jezírku taky ne. Ale protože už nepropadám, měl by tu být.
Vyhrává moji pomyslnou soutěž o nejspokojenější výraz na celé čáře :)

Sladká nevědomost

6. června 2010 v 19:28 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Klidem po bouři by se dal nazvat tento víkend. Tak nějak jsem pustil veškerou školní aktivitu za hlavu a i když vím, že mě ještě písemek čeká velká halda, už mě to docela přestává stresovat.
Ona ta prázdná hlava je asi nejlepším řešením. Uvědomujete si, že problémy rotují okolo vás, ale zároveň máte tak nějak jistotu, že vám nenarazí do hlavy dřív než... minimálně za čas v řádu desítek hodin.
Nevím jestli je to způsobeno celkovým duševním vyčerpáním organismu, který si zkrátka řekl, že "si dá dvacet", či faktem, že jsem do sebe za poslední dva dny nalil tolik bílého vína, co někdy nedám ani za měsíc. V přiměřených dávkách, samozřejmě. Ale často. Jak se říká v jednom dobrém českém hudebním filmu "Alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství" :)
K vínu se váže celkem příjemná francouzská vinárna u Pernštýnského náměstí a k němu zase páteční noc, která byla nadmíru zdařilá. Jen těch lidí bylo na můj vkus až moc.

Sliboval jsem dlouhý článek, i nějakého hrocha, jenže on v dnešním vedru zapadnul do svého rybníčku, a čouhají mu z něj jen ty srandovní oči. Nechce sem. Tak se obejděte bez něj.

Uvědomuju si, že to přeháním s kecací rubrikou, a že blog je na tom co do rozmanitosti dost bledě. Do příště to promyslím. Nechci to tu zadusit nějakým obrázkováním nebo odkazováním, "jen aby tu něco bylo". Radši bych byl za kvalitu než kvantitu. Kvalitu, ehm...

Teď tu z fleku víc nevymyslím. Jak už bylo řečeno, kreativní půlka mozku spí, tak ji nebuďme. V té druhé polovině se za poslední dva dny točí pořád dokola jako zaseklá kazeta kousek textu od BPM...
Láhev už dávno prázdná,
otázek mnoho, odpověď žádná,
ach jsi tak krásná, noční Florencie

Ta láhev je určitě od bílého vína. Nějakej sakra dobrej ročník. Otázek je opravdu strašná hromada, bez odpovědí. A Florencie? Podíval bych se tam...

A jde do tuhého

3. června 2010 v 16:14 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Tak, čeká mě několik odporných hodin nad sešitem fyziky. Kdybych tak neudělal, hrozilo by, že mě naši, přes moji téměř plnoletost, zmlátí do kulaté krychle. Což se ale pořád ještě nevylučuje. Příjde mi, že nadcházejících šest hodin je na naučení se sešitu a půl stejně hrozně málo.
Přál bych si mít toho času alespoň tak pětkrát tolik.
Přál bych si, aby všechny ty vzorečky a definice zmizely z mého života.
Přál bych si, aby se fyzikář praštil do hlavy a přepsal v bakalářích všechny pětky na jedničky.
Přál bych si mít na tu písemku alespoň kapku štěstí. Já vim že si štěstí mám radši schovat na maturitu, na zkoušky na řidičák, na testy na vejšku, na to až budu hledat práci, na to až zase povedu slibný vztah svojí blbostí do kopru. Ale aspoň tak 1/50 dávky... na tu slabou hodinu.

Jestli to zítra napíšu líp jak za 3,3,4,4 slibuju vám na víkend velkej tučnej článek s perexem jako hroch. A nebo přihození nějakého díla bez ohledu na to, jestli se mi to sem hodit opravdu chce.
Jestli ne, tak jse ze mě chodící mrtvola.

Ale ne, čokoláda došla... To bude příšernej večer.



Přestávka v naší třídě

1. června 2010 v 18:05 | Andrew Savary |  Tvorba
Komentář k fejetonu naleznete v předchozí novince, jinak si rozklikněte celý článek. Na kvalitu "díla" se nevztahuje jakákoli záruka.

Čtyři dny tmy

1. června 2010 v 17:57 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Přežil jsem, dokonce bez jakékoli zdravotní újmy.
Páteční dešťová smršť nám záhadným způsobem odrovnala internet až do dneška. Naštěstí to částečně pokryla výprava za prarodiči nejdříve směr Praha a pak zpět do rodných Pardubic. Co se za tu dobu stalo? Vezměme to v bodech.

1) Samotný internet. Pátek (večer), sobota, jednoduše nejede. Proč? Je to rozbitý. Neděle, pondělí, část úterý, stále nejede. Proč? Soused, který vlastní router pro naši společnou síť si usmyslel něco zhruba takového: "Když to nejede, tak to vypnu. Aspoň si to odpočine." Co ty lidi dneska dokážou vymyslet, neuvěřitelné. A pro ty, co by náhodou nevěděli, co router je, vzpomínam si na jeden rozhovor s méně "ajťáckým" kamarádem. "Jé, ty máš v pokoji router, jo?" "Cože tu mám?" "No... kouzelnou krabičku na internet." "Ahaa, jasně, mám"

2) Dnešní hodina Aj. Po prvotních zmatcích, ve kterých nám bylo oznámeno, že se bude jednat o jakousi "spešl dvojhodinovku" s rodilými mluvčími, jsme se v prořídlém počtu dostavili mimo volné hodiny do učebny Aj, kde nám bylo servírováno téma o chudých pracovnících kdesi v Bangladeši, od kterých pocházejí třeba i moje džíny. Člověk obecně bere tato témata s nadhledem, s čímž ovšem dva zástupci společnosti "Fair trade" počítali, a proto nám na část dvojhodinovky uspořádali menší terapii šokem. To vám takhle zadají úkol, že máte jednu větu anglického textu opisovat do patřičné kolonky na papíře, a při každém tlesknutí "dozoru" papír předat vedle sedícímu a psát znova. Druhý dozorce se mezitím kamsi vytratil. Tempo bylo ze začátku slabé, všichni tak nějak s úsměvem vypisovali věty a lehce nestíhali. Což se ale změnilo, když se zmizelý dozorce najednou s prásknutím dveřmi objevil v jakési babičkovské zástěře, a začal na nás opravdu brutálně pořvávat že nestíháme, nadával nám, mačkal nám papíry a vyhazoval nás ze třídy. Dusíc smích jsme okázale zrychlili, což ale bylo poznat na kvalitě písma. Palec nahoru za tohle opravdu trefné zpestření.

3) Fejeton. Nahodím ho hned po tomto článku, patrně v dobu, kdy článek čtete už visí nad ním. Dle mého soudu je to výplod opravdu nevalný, i když si ho paní profesorka schovala jako vzorový pro ostatní třídy, a ohodnotila mě 1 s čárkou pod. Alespoň jsem si vysloužil revanš za známku 4 z minulého pololetí, kdy paní profesorka naopak nepochopila slovo originalita a uznala mi jen 1/4 celé práce.

4) Design. Ano, tohle je druhý pokus o zpestření stránek. Nakolik se vám líbí, ozvěte se v komentářích. Dle mého soudu už se na blog celkem dá dívat. A čípak je to křídlo? Archandělské, atypické barvy pro to, že jde o tetování obšlehlé z Deviantartu. Andělé jsou úžasná fantasy stvoření. Moje asi nejoblíbenější vůbec.

A tak dále. Už nebudu nijak vypichovat to, že máme ve škole zase nacpáno písemkami, a že mi fyzikář hrozí, že na ruce má prstů pět. Už je to trochu ohrané, ne? :)