Květen 2010

Tak už to bude měsíc

28. května 2010 v 19:04 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Jo, zítra, měsíc provozu blogu. Píšu už dneska, protože zítra budu okupovat strýcovo PC s dobrovolně nainstalovaným masochismem (čti "Linux") a klávesnicí, na které dělám překlepy v takové míře, že opravování článků by zabralo déle než jeho tvorba. Abych zase Linuxákům tak úplně nekřivdil, fakt je, že zapíná a vypíná se to hezky svižně a ten efekt rozplajznutého posouvaného okna vypadá vážně "kchůl". Ale nic víc.
Důvod mého jednodenního přesídlení na cizí PC jsou jakési keramické trhy, na které chtě-nechtě razí celá rodina (včetně psa) k příbuzným 100 km od místa kde teď sedím. Svobodná volba kde budu? Kam zmizela, bestie?

A co že jsem za ten měsíc stihl?
Suma sumárum 6 keců do prázdna, 2 články o mých roztodivných preferencích ohledně seriálů a hudby, jedno experimenrální obludárium a nějaký ten plk na úvod. Průměrně to dělá jeden článek co tři dny, což je podle mé míry lenosti celkem překvapivé.
Poté blog jako samotný, jedno experimentální změna hlavičky a vzhledu jako takového (totální estetický fail, ale aspoň si můžu říkat "originál"). Pak několik jednoduších úprav, začínám zdejšímu administračnímu systému lehce nahlížet pod pokličku, i když stále toho drtivou většinu nezvládám. Ale alespoň jsem pochopil, jak slouží ta oddělovací čára na tlačítko "celý článek", kterou jsem tak usilovně hledal. Nalezeno a pochopeno před cca 8 minutami.

Jak bude vypadat příští měsíc?
Nejspíše sem zapluje můj cvičný fejeton na školní sloh, aby tu z tvorby bylo alespoň něco. To, že to bude totální odpad je věc druhá.
Očekávaná je také reportáž z výstavy Autosalon/Autotec 2010 v Brně, který navštívím. Fotky, dojmy, všecko se to sem napasuje. Tzn jaká byla v pavilonu V pizza, jak se nám zase povedlo odbrzdit sice ne moc drahé osobní auto, zato ale na nakloněné ploše před výstavkou luxusních vozů Pagani, jak jsme pobíhali před nádražím a snažili se najít tu správnou šalinu a tak dále.
Na design by se už konečně mohl najít čas. O prázdninách bych to tu rád už viděl v pořádku a "zabydlené".
Chystám zavést ještě minimálně dvě nové rubriky, nechte se překvapit.

A jinak? Jinak je to všecko okolo mě takové ospalé, zamračené a divné. To bude asi tím koncem školního roku. O prázdninách už to všecko bude spát, usmívat se... a divné to bude asi pořád. O tom zase jindy.

PS: Teď sem vtrhla matka i otec, a že prej "Já volila komunisty a táta Paroubka!". To sou ale blbý fóry. Ale naštěstí jen to. Být to pravda, už se táhnu s kufrem směr Německo.

Vleče se to...

24. května 2010 v 18:33 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Tak po trochu delší pauze zpět. Nevím jak jakýkoli jiný správce blogu, ale mě osobně tohle pnutí napsat/nenapsat lehce tlačí. Nejde o to, že bych neměl na co si stěžovat nebo o čem tady plácat naprázdno, ale zkrátka o fakt, že pořád hodnota blogu stojí na bodu mrazu, což spraví leda tak čas, za který se blog zaplní. Do té doby? Prostě ten syndrom "zbytečené práce" přetrvá.
Vůbec, na tomhle tématu se dá stavět celý psychologický rozbor osobnosti. Nepíše pravidelně - je nezodpovědný. Splněno. Dává si delší a delší pauzy - nestojí si za svým. Splněno. Delší pauzy - je líny. Splněno nadruhou.
Dalším pojítkem tu byla jakási představa "vzoru", která lehce opadává. Chtěl jsem vyzkoušet něco, co jsem do té doby zatím jen "pozoroval z povzdálí s výrazem respektu". Ale tady čas působí spíše opačným efektem, ubírá na atraktivitě a vytváří jiné hodnoty opačného směru. Abych pořád nechodil jen okolo horké kaše, zkrátka jsem po delší úsek času (půlrok) sledoval dva blogy, které mě inspirovaly natolik, že mě napadlo vyzkoušet si na vlastní kůži jaké to vlastně je. Inu, zajímavé. Horší je už fakt, který asi každý zná. Být jako vzor. Přesně jako on. Do posledního detailu. A pak si vylámat zuby na tom, že naše představa je zhola nemožná. Že jako vzor nikdy nebudeme, protože každý člověk je originál sám sebou. Pokud jsme blbí, snažíme se vzor dál a dál pronásledovat, až nám z toho pomalu začne hrabat. Jsme-li rozumní, uvědomíme si, že ten kousek originality dělá nás námi, a zkrátka se vydáme vlastní upravenou cestou. A v této rovině se ocitá i blog, i když je pravda, že svoji vyšlapanou cestu jde už od prvního příspěvku. Teorie "být přesně jako vzor" se uchovala pouze v myšlenkové podobě, kde ale dělala neplechu dobrých pár měsíců.

A teď si uvědomuju, že to vypadá jakobych se s někým loučil. Tak na to hezky zapomeňte :) Oxidovat tu ještě nejakou dobu hodlám, a snad se to ještě vystupňuje s tím slibovaným designem. Do té doby...

Zasažen květnem mezi oči

18. května 2010 v 19:37 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Můj všeobecný kec do prázdna musím začít jak jinak než počasím. Teda lépe řečeno tou parodií, co se za okny odehrává. Už si mě chcete zařadit do škatulky lidí "zbožňují léto", co? Brzděte.
Obecně od počasí očekávám, že mě nebude svazovat nějakými vedlejšími vlivy, tzn extrémní zimou ani extrémním pařákem. Zima a léto z kola ven. Zbývá jaro a podzim, od kterých si slibuji nejvíc. A co máme za měsíc, květen? Jdu se s tím co to nahoře řídí trochu pohádat.
Fakt bych nečekal, že budu v půlce května téměř mrznout a přemýšlet o kulichu. A ne ve smyslu jako o "cool" doplňku oblečení, spíše v té praktické podstatě.
No, káždopádně, zvítězilo to nade mnou a seslalo to na mě rýmičku verze 2.8.1 s upgradem. I když možná na krční části má trochu podíl mé neobvyklé pořvávání.

Já se považuji za obecně tichého člověka. Máloco mě rozhodí a donutí si zakřičet. Ani to, že jsem byl párkrát označen jako cholerik na mém postavení nic nemění. Dobře, v defektu se tak chovat dokážu, jenže já mám defekt zhruba tak často, jako rozmezí dob ledových.
Něco jiného je přímý přenos hokeje. Ano, už jsem si zvykl, že při mojí otázce "Viděl si včera jak jsme hráli s xy?" se na mě valí oči a odpovídá "Ty koukáš na hokej?!". Člověk někdy začít může, ne? A jsou to jen reprezentační zápasy, ve kterých znám stejně jen asi pět hráčů a trenéra. No a to když se zapne na parádní plazmové televizi s přáteli, je gólové zaburácení více než na místě. Že druhý den mluvím podobným tónem jako sípavý kuřák v posledním tažení je věc druhá.

Dál je tu jistá putyka nevalného, ale docela útulného rázu, kde pokud si někdo vyžádá "volume doprava", na další selhání hlasivek jsem již duševně připraven. Ovšem k tomu, že sled písniček, linoucích se z repráku je Pražský výběr - Záviš - nespecifikovatelný černošský rap - ještě jeden - M. Jackson, na to jsem ready opravdu nebyl. Ale ve výsledku to pobavilo dobře.

Ok, přestanu, lidí jsem vyhnal už dost článkem minulým.

Ohledně blogu, je toho pozitivního víc. Přemýšlím, že bych design zkusil předělat ještě jednou, než se pustím za asistence do finálního nápadu. Jen to chce se víc seznámit se s rozlišeními hlaviček, postraních panelů a tak dále.

Povídka, už se na ní pracuje. Jedna kapitolka je už hotová, další na cestě. Nese se to dost v odlišném duchu, než většina mé tvorby, ale zase je to něco nezávislého co se použít dá. Jedná se o sci-fi fanfikci, kterou se ovšem snažím podat tak, aby se zorientoval i člověk, který o předloze nic neví.

Času je teď zkrátka docela dost.
Ještě bych se s vámi mohl podělit o návštěvu hudebnin, kde jsem se dotazoval na klávesy zmíněné v  předchozím článku. Asi se nákup ještě o týden zpozdí, protože z evidentně zhuleného prodavače jsem o modelu a ceně moc informací nedostal. Ok, je tu ještě druhý maník, který už toho ví (i bez počítače) o dost víc, jen se mi snaží z fleku vnutit věci co vůbec nepotřebuju. Jo, fajn, nazdar, já se jdu porozhlédnout někde jinde.

To by bylo tak všechno, prozatím se mějte.

Článek hudebně mimo váš vkus

14. května 2010 v 19:30 | Andrew Savary |  Hudba
Proč jsem už na začátku jednoduše a striktně nevypsal seznam interpretů, jenž mi okupují mp3? Z několika důvodů.
Především, na pár řádků to prostě nesmáčknu. Můj vkus je v tomto ohledu celkem divný, aspoň co se týče toho, když ho musím podávat jako souhrn. Proto radši zvolím několik rozdělení.
Pak také hlavně kvůli faktu, že hudba pro mě znamená opravdu hodně. Troufám si říct, že tak minimálně 1/4 mého volného času věnuji právě ji.
A také kvůli tomu, že by blíže nespecifikované množství z vás při některých interpretech klikala s očima v sloup na křížek vpravo nahoře. Což se ale asi stane tak jako tak :)


Nestíhám

10. května 2010 v 17:31 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Obyčejně nebývám vytížený člověk. Téměř vůbec ne. Ale jak se přiblíží konec roku, i sebevětší povaleči jsou alespoň jedním okem donuceni přečíst si doma sešity s učivem, ze kterého píšou další den tři písemky.
Ne, ani tak mi nevadí, že mě něco donutí trochu zamakat a dokážu zkousnout i dvacet stránek příkladů z fyziky, které mě za pár minut čekají.
Mrzí mě, že si najednou uvědomuju, jak vlastně mrhám časem tady stráveným, pokud se zrovna ve škole nic neděje. Protože když mám čas, nechce se nic. Když čas není, nápady se odněkud záhadně objeví, ale než vytížené období pomine, jsou zas fuč.

Takže toť jen k nutnému infu, "co že se to vlastně děje nebo neděje".
Hlavně se neděste, že tu na to kašlu. Nic takovýho. Jen jsem měl začít asi tak dva, tři měsíce zpět, ne až teď. No co nadělám. Za několik týdnů jsou prázdniny, které se rovnají co do vytíženosti jedné veliké nule. Takže aspoň takhle jedno malé pozitivum do budoucna :)

To jsem zase tak jednou...

6. května 2010 v 18:26 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
... přišel ze školy a vidím, jak se otec hrabe v motoru jeho služebního auta (manažerská protáhlá bílá fábka, strašnej silniční stereotyp) a tak si říkám, "Hmm, rozbité auto, bezva..." No, problém nebyl až tak v motoru a jeho součástkách ale spíše v dvou černých pasažérech na dně motorového prostoru. No a to doslova, jednalo se o dvě černá koťátka, jež na tomto atypickém místě zanechala jejich matka. Vyprošťovacímu týmu pak trvalo okolo 20 minut, než byly koťata znovu navrácena matce.
Tolik pro úvodní plk. Nechci spadnout do nekonečné smyčky pořád se opakujících faktů, ale pro jednou to vem čert. Škola mě štve, celý rok se vesele flákám a najednou písemka, písemka, písemka, vše v krátkém časovém intervalu, a já nezvládám, nezvládám, nezvládam. A takhle ještě téměř dva měsíce. Lidi mě taky štvou. Demence některých jedinců mého okolí nezná hranic. Moje naivita taky nezná hranic. Zničující kombinace.
Na kompletní zprovoznění designu zatím není moc času ani ochoty. Zatím tu tedy bude viset ten patnáctiminutový výplod z photoshopu, se kterým absolutně neumim ani základy. Hlavička webu je tedy jen čistý "random", prostě jsem vzal obrázek, kliknul na pár tlačítek a ejhle, je to ještě desetkrát hnusnější než předtím, ale moje oči stále zůstávají na svém místě, takže účel to prozatím snad plní.
Podobně se to má se slibovanými povídkami. Pokud je chci prezentovat zde, chce to víc finálních úprav, než kolik jich je doposud, kdy jsem prostě dopsal, jednou přečetl a poslal několika mým stálým čtenářům. Takže předstírejte, že jsem napsal něco ve smyslu "v nejbližší době něco přihodím". Já si to myslím taky, ale oficiálně si to netroufám napsat, protože na mě spolehnutí fakt není.
Prostě sliby, sliby, sliby, všichni toho máme dost z předvolební kampaně. Já taky, tak toho radši nechám... Pro příště čekejte snad více pozitivních zpráv.
A opět ještě na závěr, co bylo hudebním podkladem pro článek. Tady.

Co na mě zírá zpoza sešitu fyziky

4. května 2010 v 18:29 | Andrew Savary |  Obludárium
Hodiny fyziky můžu rozdělit na dva typy. První, ve kterých vím o co jde z 5% a to jen díky tomu, že se mě profesor zeptá na dnešní datum, a druhé, ve kterých už nezvládám ani to. Dnes se vyskytla ta druhá možnost, a to dokonce ve variantě double, kdy byla předešlá čeština nahrazena právě fyzikou. Zírat do tabule cca 40 minut ještě zvládám, ale hodinu a půl? To po mě chcete moc.
Ovšem, díky vlivu písemky z biologie následující hodinu jsem si povšiml, že v sešitě cosi žije. Cosi, co mi budou všichni biologové závidět. Je mi ctí představit veřejnosti vlnoplochu obecnou.

Vlnoplocha je ještěrce podobný, asi sedm centimetrů dlouhý plaz zeleně-šedého zbarvení, s třemi výraznými výběžky na hlavě. Slouží jako smyslové orgány, extrémně citilvé na jakékoli vnější vlnění částic. Je vyzkoumáno, že dokáže určit přesně pod jakým úhlem k ní vlnění dopadá a podle situace zareagovat. Rovněž je prokázáno, že plaz zná číslo pí o minimálně sto desetinných místech.
Další zajímavostí je její přirozené prostředí. Vyskytuje se v okolí řek a rybníků střední a západní Evropy. Zde vyčkává na svou kořist, drobný hmyz, který svým letem naruší harmonii vlnění v okolí smyslových výběžků vlnoplochy. Následná reakce (vystřelení jazyka) je velice rychlá, díky znalosti základních vzorců o zrychlení, rychlosti a trajektorii pohybu.
Zvláštostí u toho to druhu je fakt, že vlnoplochy jsou přitahovány hody kamenem do vody. Vlnění na vodě pro ně představuje jakousi podivnou zábavu, díky které jsou ale schopny po vodě ladně klouzat a překonat tak malé až střední vzdálenosti po hladině. Obecně se ale vlnoplocha zdržuje spíše na souši, kde se nahřívá na plochých kamenech, číhá zde na kořist a sleduje vlnění okolního porostu ve větru.
Na rozmnožování tohoto druhu není pranic zvláštního, vlnoplocha je gonochorista a samičku od samce  poznáme nepatrně delšími smyslovými výběžky a faktem, že narozdíl od samců, kteří se vzorečky učí nazpaměť, samice je odvozují od základních vztahů. Jejich námluvy pak charakterizuje velice zvláštní vlnivý tanec, kdy se sameček snaží tímto pohybem celého těla nalákat samičku, která vyjádří svůj postoj buď přidáním se k tanci nebo odmítavým odchodem.
vlnoplocha obecná však většinu svého života prožije samotářsky a toulavě, ačkoli není plachá, obzvlášť pokud s sebou nesete sešit fyziky.

Přikládám foto nově nalezeného druhu. Fotka bylo pořízeno pod důkladným dozorem výtvarníka sedícího vedle mě.
Vlnoplocha

Vlnoplocha obecná je zákonem chráněným druhem. Porušení tohoto zákona vám může vynést trest až dvou roků zkoušení z biologie a mazání tabule nepodmíněně.

Obecně o seriálech

2. května 2010 v 16:30 | Andrew Savary |  Seriály
Téměř každý máme nějaký svůj oblíbený seriál. Ať už to jsou naše babičky sledující telenovely a Ordinaci, matičky sledující Ulici, otcové sledující Chalupáře, myslím, že to nemine nikoho.
Mojí generaci se naštěstí dostává lehce širšího výběru. Pojďme si projít deset mých nejoblíbenějších kousků společně s hláškou, která se mi k seriálu vybaví.

Spodní příčku zaujímají Dva a půl chlapa. Na seriál jsem narazil poměrně náhodou na Nově a ačkoli nemám potřebu vidět vše, občasné sledování mě celkem pobaví. Občas se mi ale zdá, že montovaný smích je používán až moc často a některé gagy opravdu pozbývají inteligence. (matka Alanovy přítelkyně) "Bavte se děti, já si jdu ubalit brko na terasu a zhulit se v zahradní houpačce..."

Lost jsou devátí. Sleduji je rovněž na Nově, teď díky snad dvouleté pauze chytám lehký absťák. Příběh i děj jsou naprosto famózní a promyšlený, charaktery barvité a prostředí zajímavé, tohle se prostě sleduje jedním dechem. Vlastně jen díky té dvouleté pauze řadím seriál tak nízko. (Hurley na Sawyera s brýlemi) "Tyjo, někdo přejel Harryho Pottera parním válcem."

Kriminálka Anděl okupuje osmé místo. Za tohle mě asi dost lidí pošle do háje, ale já za to nemůžu, mě se seriál prostě "od přírody" líbí. Lví podíl na tom má domácké prostředí a vypilovaná kamera, kterých si velice cením. Herci a nápady jsou pak spíš takový průměr, ale stejně mě seriál prostě každé pondělí k TV přikove. (Oliver vidí fotku opatrovníka mrtvé oběti, který vypadá jako pořádný bouchač) "Tak já mít takovou chůvičku, tak žeru od malička jenom koprovku."

Rodinka Simpsonů je na místě sedmém. Mám pocit že moje šance znát každý díl tohoto seriálu jsou absolutně mizivé. Tvůrci jen chrlí nové a nové díly a my se neustále bavíme. Homer je naprosto dokonalý idiot, Bart velice sympatický spratek, mručení Marge je už témeř legendární, z Lízy nám vyrůstá budoucí prezidentka USA a my jen čekáme kdy už konečně ta Maggie promluví nebo někoho zase zastřelí. Jediné co bych seriálu vytknul, že tvůrci občas lehce narušují váhy kvality a kvantity. (Homer) "D'oh!"

Šesté místo, Futurama. Filip J. Fry v lecčemž dohání Homera z bratrského seriálu, Bender zase trumfuje Barta a Zoidberg je ta nejdokonaleji vymyšlená seriálová postava. Kdo by si také nezamiloval humanoidního kraba - doktora, který se živí odpadky s jeho naprosto perfektními chapadloidními grimasami. Škoda jen, že dílů není trochu více. (Bender) "Polib mi můj lesklej kovovej zadek!" (V originále "Bite my shiny metal ass!" má větší šmrnc)

IT Crowd, česky Ajťáci a páté místo. Britský sitcom, který v mnoha ohledech předčí všechny americké. Prostředí a postavy jsou opravdu vtipně zapasované tak, aby hlášky dostávali ten nejvytříbenější ráz. Jediné co se seriálu dá vytknout je fakt, že osmnáct dílů je opravdu hodně hodně málo. (Moss e-mailuje hasičům) "Hoří, vykřičník. Hoří, vykřičník. Pomozte mi, vykřičník. Těším se na vaši návštěvu. Maurice Moss."

Bramborovou pozici získává Big Bang Theory. Relativně nový seriál, amerického původu, však ale hojně známý, kupříkladu v hodině výuky angličtiny už jednou u nás padl první díl jakožto "porozumění mluvenému slovu". Nejlepší hodina vůbec. Sheldon produkuje jedny z nejlepších hlášek. A díly stále přibývají, další veliké plus. (Sheldon) "Bazinga!" (v kombinaci s míčkovým bazénkem pro děti...)

A jsme u třetího místa. Mdlý vzhled, ustálený tón hlasu a depresivní myšlenky, Daria, podle mého snad nejsympatičtější charakter vůbec. Míra ironie a sarkasmu jde vysoko nad hranici kdy se ještě stačíte smát a nepadáte z toho ze židle. Její kamarádka Jane, jež s ní sdílí názory, pak všemu vydatně sekunduje. Bohužel, moc mě mrzí, že už nevychází nové díly. (Daria s Jane stojí nad paní, jež omdlela) "Umíš první pomoc?" "Jednou jsem na sestře zkoušela Heimlichův zákrok" "A pomohlo to?" "Ona se nedusila..."

Zasloužené druhé místo, How I met your mother. Kombinace hlášek a příběhové linky jsou vypilované k dokonalosti. Barney se stává legendou, Ted jedním z mých nejoblíbenějších charakterů. První tři série se řadí k té vůbec nejatraktivnější podívané co lze sehnat. Jen viním tvůrce seriálu, že páté sérii maličko dochází dech. (Barney - nepřeložitelné, ale legendární) "Suit up!"

A jsme u prvního místa, famfára... Červený trpaslík! Naprosto kultovní věc, od začátku až do konce. Perfektní nápad, úžasné zpracování. Legenda, která neumře. K některým dílům bych si snad už troufnul odříkávat scénář zpaměti. Jedno maličké mínus, ty tři nové díly stály pěkně za nic. Kéž by ještě aspoň ten celovečerák stihli. (Holly v úvodu) "Chovám bláhovou naději, že za ty tři miliony let co jsme pryč, lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny choroby a podařilo se mu zjednodušit formulář daňového přiznání"

A ne, nejsem maniak. :)

Co má společného ufo z čarodějnicemi

1. května 2010 v 18:12 | Andrew Savary |  Povídání běžného rázu
Na 30. dubna se všem pyromanům jistě uskutečnil sen, vidět opravdu veliký oheň. Nám ostatním se naskytla "pouze" hezká podívaná, i když co si budeme nalhávat, po rocích se to "ohňové divadýlko pro děti" docela ohrává. Jen vám najednou začne připadat hrozně ironické, že právě hasiči mají na starost rozdělat oheň na ploše cca 10x10 metrů.
Daleko lepší zábava se naskytne, když už na vlně nálady večera začnete při zírání na oblohu filozofovat o lidském bytí, matrixu, neindentifikovatelných létajících objektech (proč jako správní vlastenci říkáme UFO, a ne NLO, he?) a vlivu lidského ochlupení na výbuch slunce. 
Ale co, když je atmosféra a společnost skvělá, není co řešit, jen prolétajícímu NLO zamávat a užívat večera :)

Chameleoni mají pravdu. Ode dneška se taky přestávám přizpůsobovat. Je dobré nalézat díky lidem nové věci a hodnoty. Je špatné ale kvůli nim zatracovat ty staré, pokud to tak ve skutečnosti udělat nechcete, ale připadáte si, že nemáte na výběr. Buďte tím, čím doopravdy jste.